Šumavský rozcestník: akce Let

akce Let

detailní info

kategorie: kultura a památky / pamětihodnosti
lokalita: sušicko
GPS: 49°13'49.664"N, 13°24'20.356"E

popis

Dne 13. května 1949 za mlhy letoun Sokol s osádkou toužící po svobodě ztratil orientaci a díky nízké základně mraků byl nucen k přízemnímu letu. Do cesty se jim postavily pohraniční hory... Mlha vehnala stroj do úzkého údolí u obce Suchá a tady ve snaze zabránit střetu s protisvahem letoun minul stavení rodiny Jarolímových, křídlem zavadil o zem a havaroval. Sokol pilotoval Jaroslav Valášek (vyvázl s frakturou ruky), Miroslav Nový se zlomeninou nohy a Jan Horníček byl bez zranění. Místní obyvatelé zřícené posádce letounu poskytli pomoc: Valáškovi a Horníčkovi dal Vojtěch Chalupský (1919) ze Suché mapu a na jeho přímluvu je mlynář Jan Luhan (1909) z Puchverku doprovodil k obci Keply a ukázal další cestu k hranicím. Novému rodina Jarolímových poskytla první pomoc a po vzájemné dohodě zavolali lékaře, což ale zároveň obnášelo jeho prozrazení bezpečnostním orgánům. Definitivní konec cesty pro uprchlíky nastal u dnes již bývalé Staré Hutě mezi obcemi Keply a Zhůří. Jan Luhan, který je doprovázel k hranicím, dostal cestou strach z následků, ukázal jim směr a opustil je. Nedaleko dnes již nestojící hájovny Jaroslava Valáška přemohly bolesti ruky a šel poprosit o pomoc. Tady je hajný jménem Zadák pozdržel a předal SNB…

Tomu to letu předcházela touha po svobodě skupiny osob. Vlastimil Klenovský (1927), Zdeněk Mikš (1926), Jan Horníček (1926), Miroslav Nový (1927) a Jaroslav Valášek (1927) byli od roku 1946 posluchači letecké vojenské akademie v Hradci Králové, ale z té byli 22.prosince 1948 propuštěni z důvodu stání nespolehlivosti. Po té byli převeleni k pomocnému leteckému vojenskému útvaru ve Vysokém Mýtě a tam vyčkávali na konečné kádrové rozhodnutí ministerstva obrany. Východisko ze stávající situace našli. Vlastimil Klenovský a Jan Horníček se proto rozhodli pro emigraci a informovali o tom své kolegy. Ti souhlasili a před vlastní demobilizací se dohodli, že přes Jaroslava Valáška budou společně v korespondenčním styku a každý z nich bude intenzivně hledat možnosti odchodu do zahraničí a seznámí s nimi i ostatní. Vlatimil Klenovský nastoupil už jako civilní mechanik do národního podniku Let v Chocni, kde se seznámil s poměry na podnikovém letišti a začal se zabývat plánem zcizit letadlo, kterým by odletěl do západní okupační zóny v Německu. Proto se detailně seznámil s ostrahou letiště, leteckým parkem, spojením, palivovými zásobami, vypracoval náčrty a společně s Janem Horníčkem, který rovněž pracoval jako mechanik v LETu, začali plánovat přepadení ostrahy a odlet s odcizenými letadly do zahraničí. Ve dnech 8. a 10. května 1949 Klenovský seznámil se svým plánem letecké akademiky, a do snahy o útěk začlenil i svoji dívku, konzervatoristku Hedu Prokopovou (1931) z Brna. Datum samotné akce stanovili na 13. května. A tak se dne 12. května 1949 všichni sešli v bytě Klenovského, který je seznámil se svými nákresy, cílem byly hangáry s letadly typu Sokol. Věděli, že objekt hlídali dva příslušníci Sboru národní bezpečnosti ozbrojení dlouhými palnými zbraněmi a pistolemi. Jeden z nich vždy konal obchůzku kolem letiště, zatímco druhý odpočíval na strážnici. Klenovský měl následující plán - na určeném místě přeruší telefonní vedení z letiště, pod pohrůžkou pistolí odzbrojí a spoutají příslušníky SNB střežící letiště, z hangáru vytlačí dva letouny typu Sokol a odletí s nimi směr Frankfurt nad Mohanem… A tak se dne 12.května 1949 ve 23.00 hod. vydali se zavazadly na podnikové letiště. Asi po hodině chůze se dostali do blízkosti letiště, na určeném místě přerušili telefonické vedení a došli k hangárům. Valášek a Horníček se odplížili ke strážnici, zbylí se chystali na službu konajícího příslušníka. Heda Prokopová měla přijít na letiště s legendou, že zabloudila a rozptýlit příslušníkovu pozornost. Klenovský poslal Mikše a Nového s pokynem k zahájení přepadu, avšak Mikš a Nový Prokopovou u zavazadel nenašli, rozhodli se na ní počkat. Mezitím Klenovský zjistil, že příslušník SNB nekoná nařízenou obchůzku, ale sedí v letadle typu Čáp stojícím před hangárem… Plán se začínal rozpadat. Protože Mikš, Nový a Prokopová nešli, Klenovský se rozhodl provést přepadení příslušníka bez z nich. Syknutím přivolal Valáška a s ním za zády zabušil na dveře letadla. Po otevření dvířek přepadl překvapeného příslušníka praporčíka SNB Josefa Bernarda (1898) - začali se tahat o jeho služební pušku a během potyčky postřelil na ukazováku levé ruky Klenovský Bernarda. Na volání Bernarda o pomoc přispěchal Valášek, kterého jen šťastnou náhodou minul výstřel z pušky, v další potyčce vyšel výstřel z Valáškovi pistole, projektil zasáhl lučík služební pušky a skončil v boku letadla. Údery pažbou pistole nakonec přemohli Josefa Bernarda a vyvedli jej z letadla. Mezitím během zápasu přišla na letiště i Prokopová, která sehnala zbylé členy skupiny. Společně se zajatým příslušníkem zamířili ke strážnici. K odzbrojení příslušníka Václava Pochobradského (1903) stačil výkřik „ruce vzhůru“, odpočívající příslušník měl již zanedlouho opustit řady SNB a neměl zájem vynakládat odpor. Pochobradského odzbrojili a připoutali na strážnici k židli. Bernard si neustále stěžoval na zranění ruky a tak jej Prokopová provizorně ošetřila a na jeho žádost jej odvedli k hangáru č. 1 a spoutali na letištní ploše. To proto, aby nebyl později stíhán za nedbalý výkon služby, nechali opodál ležet i jeho služební pušku. Protože si trvale stěžoval na bolesti ruky se střeleným zranění, neutahovali mu pouta. Následně skupina otevřela hangár, vytlačila dvě letadla typu Sokol a začala je chystat k odletu. První letadlo pilotoval Nový, vedle něho Valášek, místo vzadu obsadil Horníček. Do druhého letadla nasedli vedle pilota Klenovského Mikš a dozadu Prokopová. Klenovský startoval motor déle než posádka prvního stroje a mezitím měl Bernard čas se snadno osvobodit z volných pout a zmocnit0 se pohozené služební zbraně. Přistoupil k nejbližšímu letadlu, ve kterém již seděli Klenovský, Mikš a Prokopová a střelbou z bezprostřední blízkosti smrtelně zasáhl Klenovského a Prokopovou (ti vzápětí zemřeli), Mikše, který sebou v poslední chvíli trhl, projektil „pouze“ vážně zranil. Mikš se hroutil se do letadla a předstíral smrt. Zdeněk Mikš na ten okamžik vzpomíná: „Najednou slyším ránu, jako když práskne výfuk. Slyším Hedu říkat: ‚Vlastíku, on tě střelil?‘ Podíval jsem se na něj a už mu jen klesla hlava a zůstal viset v popruzích. Jak jsem se pootočil, vidím koutkem oka, že za kabinou stojí esenbák a míří na mě puškou. Prudce jsem se sehnul, a protože jsem nebyl připoután, mohl jsem se ohnout. V důsledku toho mám prostřelený obratel. Kulka se v ramenním kloubu otočila, roztrhla mi plíce a dodnes ji mám nad bránicí v plicích.“ Bernard po střelbě viděl, že druhý stroj již pojíždí na startovací dráhu, avšak v jeho odletu se mu nepokoušel nijak zabránit a odešel na strážnici telefonovat o pomoc. Této chvíle využil Mikš - zraněný doběhl druhý rolující stroj a prosil své kolegy, aby jej naložili… Ti ho ale do plně zatíženého stroje odmítli vzít. S úsvitem letadlo startovalo směrem na Sušici a zanechalo zraněného Mikše na letišti. Ten z posledních sil z letiště uprchl, avšak vážné zranění ho donutilo vyhledat lékařskou pomoc, což znamenalo jeho následné zatčení… Za čin odporu proti nastupujícímu komunismu zaplatili Prokopová a Klenovský cenu nejvyšší! Ostatní členové skupiny byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v rozmezí od třiceti let až doživotí. Z vězení se dostali na amnestii v roce 1962. Bez trestu nevyvázli ani šumavští občané Vojtěch Chalupský a Jan Luhan, jež soud za pomoc uprchlíkům odsoudil na 8 měsíců odnětí svobody a k peněžitému trestu. Praporčík SNB Josef Bernard, který bezohledně zastřelil Prokopovou a Klenovského byl následně vyšetřován kriminální policií pro podezření z vraždy, protože vyšetřování prokázalo, že místo toho, aby obcházel a střežil letiště, seděl v letadle a jedl. Při této činnosti jej překvapil Klenovský a v letounu, kde proti předpisům odpočíval, nalezli zaměstnanci projektil z pistole zavrtaný do boku letadla a nedojedený řízek. Podle vyšetřovací hypotézy kriminalistů postupoval chybně i poté, co se nepozorovaně osvobodil z pout. Zbraně měl použít k tomu, aby poškodil oba letouny a učinil je neprovozuschopnými a zamezil tak odletu osob a krádeži strojů. Místo toho se střelbou pokusil zavraždit potencionální svědky své nedbalosti, přičemž o druhý letoun, o kterém předpokládal, že odletí, se již nestaral. Tato vyšetřovací hypotéza však brzo zapadla a Josef Bernard po události odmítal zařazení ve výkonné službě a žil v neustálém strachu z odplaty. Na vlastní žádost byl převelen na vyšší služební místo do Hradce Králové, obavy ho však pronásledovaly i nadále. Druhý příslušník SNB Pochobradský, který střežil letiště společně s Bernardem, odešel, podle svého původního plánu, zanedlouho po přepadení do civilu. Po hajném Zadákovy údajně někdo střílel a tak se ze strachu se nechal přeložit na jiné místo… Po roce 1990 byli strůjci přepadu rehabilitováni.