Šumavský rozcestník: Bláhovec František

Bláhovec František

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: klatovsko
GPS: 49°16'0.597"N, 13°18'10.32"E

popis

František Bláhovec také Blahovec (4.dubna 1864, Žár u Volyně – 16. března 1942, Volyně) byl český katolický kněz a menšinový pracovník, autor náboženské a národohospodářské literatury. Také děkan, konzistorní rada, poslanec sněmu království českého a především vlastenec, který se zasloužil o Pošumaví i svůj národ. Narodil se 4.dubna 1864 selským rodičům v Žáru u Volyně, kde jeho otec Pavel a matka Marie, rozená Maršálková z Nespic, hospodařili. Od ranného dětství jej rodiče vedli ke zbožnosti. Základní vzdělání František získal na jednotřídní škole v nedalekých Onšovicích u Vimperka. Po obecné škole v roce 1876 odešel na gymnazijní studia do Písku, kde roku1884 maturoval s velmi dobrým prospěchem. Na škole se seznámil se spolužáky Čeňkem Zíbrtem (pozdější universitní profesor, Dr., spisovatel a ředitel Zemského muzea v Praze), Karlem Hermannem - Otavským (Dr., universitní profesor a spisovatel) a Jaroslavem Šafařovicem (Dr., šéf zemského úřadu, ředitel Národního divadla v Praze). František byl horlivým čtenářem Národních listů, a když zemřel jejich redaktor Josef Barák, poslal mu spolu se svými kolegy z gymnázia telefonickou kondolenci. Za to zahájila vídeňská vláda se zemskou školní Radou proti provinilcům přísné vyšetřování, které ovšem dobře skončilo... Tehdejší Písek byl bašta národního obrození a tak František během svého studia navázal i první kontakty např. s básníkem Adolfem Hejdukem, profesorem kreslení, stavitelství a krasopisu na zdejší vyšší reálné škole. Po maturitě František vstoupil do kněžského semináře v Českých Budějovicích, kde stal předsedou literárního spolku „Jirsík“ a zároveň pokračoval i v tajném čtení Národních listů. Poněmčené České Budějovice, seminář s tvrdou disciplínou a vzor vlasteneckého biskupa Jana Valeriána Jirsíka působili na budoucího kněze tak, že se stal později věrným bojovníkem za práva pošumavského lidu. Na kněze byl vysvěcen biskupem Dr. Martinem Říhou dne 22.července 1888 a ještě téhož roku v říjnu nastoupil první kaplanské místo na Zejbiši (německy Seewisen, dnešní Javorná) na Šumavě. Po třech měsících byl jmenován administrátorem v Čachrově a od roku 1889 zahájil svoji politickou práci. Jako mladočeského stoupence jej do politiky uvedli poslanci Dr. Eduard Grégr (m.j první jednatel Sokola), Dr. Vilém Kurz (spoluzakladatel Klubu českých turistů), František Schwarz (veřejný činitel v Plzni), Dr.Emanuel Dyk a další. Farářem chrámu páně sv. Václava na Čachrově byl jmenován biskupem Dr. Martinem Říhou dne 11.listopadu 1890. Na Čachrově již v roce 1890 spoluzaložil Hasičský sbor a odbočku Národní jednoty pošumavské, v roce1895 pak Reiffeisenův spořitelní a záložní spolek, včelařský spolek, prosadil zde velkou melioraci luk a regulaci řeky Pstružné spolu s vynálezcem Fr. Křižíkem zajistil výstavbu družstevní elektrárny v roce 1901 v Rakousko-Uhersku jako první vůbec. Jeho přičiněním byla rozšířena zdejší česká škola, opraven kostel sv. Václava, vybudován vodovod, založeny dobytčí trhy, zřízeno místo pro obvodního lékaře a postavena okresní silnice Čachrov - Nemilkov. Zasadil se o obnovu kaple sv. Anny včetně vysvěcení zázračného pramene a zavedl k ní pravidelná procesí. Jeho zásluhou byl povýšen Čachrov na městys... Spolu s ing.J.Havránkem prosadil vybudování družstevní škrobárny v r.1901 v Horažďovicích, jejíž byl prvním předsedou. Nakonec jej politická aktivita přivedla do mladočeské strany, za kterou v roce 1891 kandidoval za okresy Strakonice - Volyně a byl zvolen velkou většinou. Byl jediným knězem v poslaneckém sboru strany mladočeské a poslancem zůstal 12let. Na zemském sněmu byl členem komise petiční a školské, současně byl ustaven i zapisovatelem klubu mladočeského. Věnoval se hlavně otázkám národohospodářským, kulturním a sociálním. Byl znám svými přednáškami a jeho články vycházeli v Šumavanu, Klatovských Listech, Budivoji, Stráži na Šumavě, Šumavských Proudech, Českéhm deníku v Plzni, Zemědělských listech, Práchni, Sušických Listech atd. Díky své literární a přednáškové činnosti se sblížil se spisovateli Karlem Klostermannem i s farářem Jindřichem Šimonem Baarem z Klenčí pod Čerchovema dalšími. Možná i jeho zásluhou a díky osobnímu pobytu spisovatelů na čachrovské faře je o Čachrově pojednáváno v jejich románech „Kam spějí děti“ (1901) nebo Jan Cimbura (1908). Po 17ti letém působení na Čachrově stal se v roce 1905 farářem ve Volenicích u Strakonic a při svém odchodu napsal do čachrovské farní kroniky „Mnoho jsem vytrpěl v Čachrově, chudý jsem přišel, chudý odešel. Nikdy nezapomenu na milý Čachrov“. Znovu byl plný elánu a nápadů jak lidem ve Volenicích a okolí zlepšit jejich každodenní život. A tak spoluzaložil družstevní sušárnu, prosadil ve Volenicích ale i v Tažovicích a Zvotokách vybudování vodovodů, za jeho přičinění se postavily silnice Volenice – Kalenice, Volenice – Krejnice. Za pomoci zemského sněmu opravil ve Volenicích kostel sv. Petra a Pavla, památnou kapli v Kladrubech u Volenic, pořídil na věž kostela ve Volenicích krásné věžní hodiny, organizoval sbírku z níž pořídil do kostela sv.Petra a Pavla chrámové zvony. Jeho zásluhou byl ve Volenicích vybudován obecní dům, postavena měšťanská škola, ustaveny odbočky Národní jednoty pošumavské a založeno vodní družstvo. Na volenické faře se střetával s českými velikány jako Dr. Grégr, Adolf Hejduk, Karel Klostermann, Alicí Masarykovou, Karlem Kramářem. Spolu s arch. Sochorem založili spolek pro údržbu hradu Rábí, spoluzakládal v obcích a městečkách odbočky Národní jednoty pošumavské, propagoval zakládání Sokola a Červeného kříže, za svou si vzal myšlenku výstavby přehrad a elektrárny na Vydře a Křemelné, zasazoval se o výstavbu železnice z Katovic přes Volenice, Strašín do Stach k připojení na projektovanou železnici Sušice-Kašperské Hory - Vimperk, prosadil povýšení fary ve Volenicích na děkanství. Za své vlastenectví byl i perzekuován – po první světové válce začal sloužit mši svatou v českém jazyce a to až do zákazu od konsistoře. Dne 4. října 1932 ve svých 68 letech odešel na odpočinek do Volyně. Zde si opět nedopřává klidu a pracuje jako čestný předseda volyňského musea, je členem výboru Národního sjednocení, intensivně pracuje ve spolku Československého červeného kříže a Národní jednoty pošumavské, jeho zásluhou bal opraven a zveleben historický kostel Malsička a opraveno sousoší na náměstí ve Volyni. Umírá 16.března 1942 ve Volyni, kde je i pohřben. František Bláhovec byl četným občanem a měšťanem 13ti městysů a obcí – Čachrova, Jinína, Kladrub, Koclova, Kolince, Krejnic, Nespic, Nových Strakonic, Úbyslavě, Radomyšle u Volenic, Rabí, Tažovic, Volenic…