Šumava.cz

George Smith Patton ml. (11. listopadu 1885, San Gabriel, Kalifornie - 21. prosince 1945, Heidelberg, Německo) byl vojevůdce a čtyřhvězdičkový generál armády Spojených států amerických. Legendární americký generál velel za druhé světové války americké 3. armádě, které vděčí za svobodu miliony Evropanů. Tankové divize pod jeho velením postupovaly v neuvěřitelném tempu a podílely se na osvobození několika evropských zemí včetně západních a jihozápadních Čech. Jeho 3. americká armáda osvobodila západ a jihozápad Čech, včetně měst Plzně, Přeštic, Rokycan, Strakonic, Domažlic a Chebu. S velkým nadáním rozeného válečníka nerespektoval klasické poučky vojenské vědy, přiváděl k zuřivosti nadřízené i podřízené, ale zbožňovaly ho statisíce vojáků. K jeho charakteristickému image nerozlučně patřily dvě zbraně, které nosil téměř neustále za pasem: Colt 45 a Smith & Wesson 357 Magnum, oba s rukojeťmi ze slonoviny. Georg vyrostl v rodině s bohatou vojenskou historií - jeho dědeček a prastrýc bojovali v Americké občanské válce na straně Konfederace. Dědeček (generál George Smith Patton) se stal generálem v jedenadvaceti letech a padl v čele 22. virginského pluku. Prastrýc, plukovník Waller Patton, padl v bitvě u Gettysburgu. Jeden rok navštěvoval Vojenský institut ve Virginii a pak přešel na Vojenskou Akademii Spojených států ve West Pointu, kterou absolvoval 11. června 1909. Byl zařazen jako podporučík k 15. jízdnímu pluku. Dne 26. května 1910 si Patton vzal Beatrice Ayerovou, s níž navázal vztah již na West Pointu. V roce 1912 reprezentoval Spojené státy na olympijských hrách ve Stockholmu v prvním moderním pětiboji. Disciplína, která byla původně otevřena pouze vojenským důstojníkům, byla považována za náročnou zkoušku dovedností, které by měl voják ovládat a skončil v ní pátý. Po olympijských hrách Patton absolvoval kurzy na Francouzského jízdního učiliště a studoval francouzské šermířské techniky. V létě roku 1913 obdržel rozkazy hlásit se veliteli Učiliště jízdních sil ve Fort Riley ve státě Kansas, kde se stal prvním šermířským mistrem školy. Zatímco byl sám studentem této školy, koncipoval a vyučoval zde kurz šermu. K prvnímu Pattonovu setkání se skutečným bojem došlo během expedice do Mexika v době, kdy sloužil jako příslušník štábu legendárního generála Johna J. Pershinga. V roce 1915 byl Patton odeslán do Fort Blues při mexické hranici, kde vedl každodenní jízdní hlídky. O rok později jako pobočník doprovázel Pershinga na jeho expedici proti Francisco „Pancho“ Villovi do Mexika. Za svůj útok na několik Villových mužů si Patton získal uznání tisku. Na Pershinga udělala Pattonova rozhodnost dojem a po návratu z Mexika jej povýšil na kapitána a pověřil jej velením stráže velitelství.Jako účastník první světové války na evropském kontinentu (i zde byl náčelníkem štábu generála Pershinga) pochopil důležitost tanků a v meziválečném období se zasazoval o jejich zavedení do americké armádní výzbroje. Spolu se svými muži a britskými tankisty dosáhl v roce 1917 vítězství u francouzského Cambrai v první větší tankové bitvě v dějinách. Když v Evropě začal německý blitzkrieg, Patton konečně Kongres přesvědčil, že Spojené státy potřebují silnější obrněné úderné síly. Po vytvoření Obrněných sil v roce 1940 byl převelen ke Druhé obrněné divizi ve Fort Benning ve státě Georgia a 11. dubna 1941 byl jmenován velícím generálem. O dva měsíce později se objevil na obálce časopisu Life. Sedmé armádě velel Patton až do roku 1944, kdy převzal velení Třetí armády ve Francii. Prostřednictvím tajných služeb (zejména MI6), byl Patton určen jako hlavní velitel fiktivní invaze do Francie v rámci rozsáhlé dezinformační operace Fortitude. Během jara 1944 vystupoval jako vrchní velitel neexistující armády FUSAG, která se měla vylodit v Pas-de-Calais. Pattonova neúčast na vylodění v Normandii 6. června 1944 byla na německé straně prezentována jako jeden z důkazů pro vůdcovo přesvědčení, že se jedná jen o krycí manévr a hlavní vylodění ještě neproběhlo. Po bitvě v Normandii se Patron se svými jednotkami prohnal Evropou, když díky úspěšnému využívání německých slabin urazil 600 mil napříč Francií, Belgií, Lucemburskem, Německem, Rakouskem a Československem. Jeho velmi úspěšná ofenzíva byla zastavena 31. srpna, kdy u města Mety došly jeho 3. armádě pohonné hmoty. Z tohoto důvodu musel Patton dobývat Mety až do 23. listopadu. Při postupu z Francie k Rýnu v prosinci 1944 pohotově stočil své síly na sever do Belgie, kde zmařil německou ofenzívu v Ardenách. Tento složitý takticko-logistický manévr, který uvolnil obklíčenou elitní 101. výsadkovou divizi u Bastogne, je podle vojenských historiků jeho nejvýznamnějším úspěchem. V únoru 1945 se jeho vojska přesunula do Sárské pánve, ale řeku Rýn se jim podařilo překročit až 22. března (most u Remagenu získala 1. armáda 7. března). V Porýní a Falcku zajaly Pattonovy jednotky několik set tisíc německých vojáků. Poté, co Třetí armáda osvobodila koncentrační tábor Buchenwald, Patton tempo zvolnil. Zavedl praxi prohlídek koncentračních táborů pro německé civilní obyvatelstvo a tento přístup převzali také další velitelé. Do ukončení druhé světové války Třetí armáda osvobodila nebo dobyla 81 522 čtverečných mil území. Byl považován za jednoho z nejlepších polních velitelů západních spojenců a brilantního taktika mobilní války. Měl pověst ryzího a urputného válečníka a bylo mu přezdíváno Stará krev a odvaha, Krev a bláto nebo též Tankový rozrážeč. Jeho velkou nevýhodou však byla prudká povaha. Měl několik incidentů při návštěvě polních nemocnic, kdy napadal „simulanty“, což byl pro něj každý, kdo nevykazoval zranění. Několikrát nafackoval či vynadal vojákům, kteří se psychicky zhroutili nebo trpěli například úplavicí. Jeho vojenskou kariéru málem ukončil incident ve vojenské nemocnici ze dne 3. srpna 1943. Vojín Ch. H. Kuhl prokázal dle Pattona zbabělost, neboť tvrdil, že se bojí dělostřelby. Vrchní nadřízený D. Eisenhower nařídil generálovi, aby se vojákovi omluvil a média žádala pro Pattona vojenský soud. Ten se však nekonal a Patton nebyl sice propuštěn ze služby, ovšem byl zbaven velení své armády a deset měsíců aktivně nesloužil. Dalším negativem byla jeho přehnaná soutěživost, například během bojů na Sicílii své důstojníky výslovně instruoval, že mají dobýt Messinu dříve než britský polní maršál Bernard Montgomery. Pro své výbuchy vzteku měl několikrát vážné potíže s nadřízenými. To mělo za následek, že v Africe a při invazi na Sicílii jemu původně podřízený generál Omar Bradley se stal jeho nadřízeným velitelem po zbytek války. Ve městě Acate na Sicílii vojáci pod Pattonovým velením zmasakrovali 72 italských zajatců. Patton se kvůli tomu dostal do sporu s Bradleym, protože Bradley chtěl celý incident vyšetřit, zatímco Patton chtěl masakr zatajit před veřejností a dále se jím nezabývat. Od 1. dubna směřoval Patton do západních Čech. Druhý den byl jeho směr velením změněn na Rakousko, avšak k dosažení Vídně velení rozkaz nevydalo. Dne 18. dubna překročila hranici ČSR u Aše a 25. dubna osvobodila Cheb. Dne 4. května obdržel rozkaz k překonání Šumavy a postupu do Československa. Do 6. května osvobodila 3. americká armáda západní Čechy a jejich metropoli Plzeň. George Patton byl připraven a rozhodnut osvobodit také hlavní město Prahu, avšak vrchní velitel Eisenhower nedostal pro tuto operaci z Washingtonu politickou podporu. Jeho úspěšná armáda tak musela dodržet tzv. demarkační linii střetu osvobozeneckých vojsk, dohodnutou koncem dubna: Kraslice – Karlovy Vary – Plzeň – Rokycany – Písek – Netolice - České Budějovice - Linec. Po porážce Německa se stal vojenským guvernérem Bavorska a v červnu 1945 se s obrovským úspěchem vrátil do USA. Vojenská kariéra tohoto mimořádného generála již však byla ukončena, což sebevědomý a ambiciózní velitel velmi těžce nesl. Uvědomil si, že již nikdy aktivně nezasáhne do žádné války. Brzy poté začal být politicky aktivní a zcela jednoznačně prosazoval vytlačení komunismu a Sovětů ze střední a východní Evropy. Byl si vědom situace a svoji vizi svobodné Evropy chtěl prosadit i za cenu války a vojenské dohody s Německem. Brzy nato jej Eisenhower odvolal od 3. armády a přeložil jej k 15. armádě, která fakticky neexistovala a byla vedena pouze formálně. Patton zemřel na následky automobilové nehody, když se jeho štábní Cadillac 9. prosince 1945 na křižovatce na předměstí Mannheimu srazil s nákladním autem. Nehoda nevypadala nijak dramaticky a ostatní vyvázli nezraněni. On sám měl však obrovskou smůlu. Náraz jej vymrštil vzhůru a narazil hlavou do střechy vozu tak nešťastně, že si zlomil dva krční obratle a vážně si poranil míchu. Zcela ochrnul od krku dolů a časem začal mít potíže s dýcháním. Zemřel 21. prosince v nemocnici v Heidelbergu na plicní embolii. Pohřben byl 23. prosince 1945 dle vlastního přání na americkém vojenském hřbitově v Hamme v Lucembursku vedle dalších příslušníků 3. armády. Jeho symbolický hrob se nachází u episkopálního chrámu Spasitele v městečku San Gabriel v Kalifornii (San Marino). Zde byl pokřtěn, svatě přijímán a také biřmován, společně se členy své rodiny. Život této složité osobnosti, jež chtěla být zabita „poslední kulkou poslední den poslední války“, pak uzavřela banální dopravní nehoda. Patton, na něhož se vzpomíná pro jeho nezdolnou odhodlanost a schopnost vést vojáky, je nyní považován za jednoho z největších vojevůdců v dějinách. Film s názvem „Patton“ z roku 1970, v němž titulní roli ztvárnil herec George C. Scott, vyvolal nový zájem o Pattonovu osobnost. Film získal sedm Oskarů, včetně cen za nejlepší herecký výkon a za nejlepší film, a zajistil generálu Georgi Smithi Pattonovi ml. nesmrtelnou slávu jako jedné z nejzajímavějších vojenských osobností světa.