Šumavský rozcestník: Romance o Černém jezeře, Jan Neruda

Romance o Černém jezeře, Jan Neruda

Šumava.cz
rozcestník
kultura a památky
literatura
Romance o Černém jezeře, Jan Neruda

detailní info

kategorie: kultura a památky / literatura
lokalita: špičácko
GPS: 49°10'44.999"N 13°10'56.999"E

popis

Černé jezero inspirovalo Jana Nerudu k napsání "Romance o Černém jezeře". Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná! Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná, břeh zadřímlý a po něm mech jen roste hnědý, a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý. Zde nezní včelek šum, zde není zpěvný pták, jen šedý dravec někdy v prázdné výši kráče a zní to v ozvěnách hor kolem truchle tak, jak v dáli náhlý škytot z dušeného pláče. Můj zrak, sny opleten, se v černou vodu vrývá - ta nezměřená tůň, ta něco dole skrývá! Snad česká pohádka tam, z krajů vyhoštěná. Snad dávných bohů kruh ta kryje sklená stěna. Snad dlí tam českých našich hrdin slavný tem - Vy bohorovní, úžasní vy hrdinové, již na vás zapomněla sirá česká zem a zapomnělo všechno okolení nové! Ti kdyby zaplakali pro národu hoře, to černé jezero by vzrostlo v černé moře, ti kdyby z živých prsou vzdechli, pozaštknuli, svým vzdechem jezero by z břehů vymrsknuli! Ach, nekliden je asi pod vodami sen a porván vzdechy těch, již spolu dole leží, však jsou to umrlců již tiché vzdechy jen, a povrchem to jako lehký mrazík běží. Snad podsvětí nás všech zde v podjezerním šeru. Já zíral k horám kdysi v letním pološeru a zřel, že lesní strání, hlubnou v skalách slují kés divné postavy jak voje sestupují. Ne lidské podoby, jen proutky mlhy spíš skrz kmeny tiskly se a z větve k větvi nesly, než oko dostřehlo, již byly blíž a níž, až jako šedý oblak na hladinu sklesly. Ach, smrt jich sílá denně od živoucích stolu, že nestačí noc celá k podsvětí jim dolů, a ranní hodiny když bílé světlo tkají, ty zbylé stíny v lesy kol se utíkají. Ba kdykoli jsem vstoup v těch černých lesů lem, hned divné šepoty jsem slýchal v kroků ruchu a v náhle nepokojných tepnách cítil jsem, že na mne z tmavých houštin zírá oko duchů. Jen nahni se a zři ty hnědé rostlin nitě, jak pod vodou se předou v pestře krásné sítě, - tam musí něco být, v té vodě nezčeřené, a musí se cos krýt v té tůni nezměřené! Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád, a člověk přistoup by ku čárným bájů kolu - já vím, já pevně dím: tam musí něco spát, tam musí něco být - a mne to táhne dolů.