Šumava.cz

Obec Mezholezy se nachází v okrese Domažlice, kraj Plzeňský. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1379. Ves Mezholezy leží 5 km severovýchodně od Kdyně na úpatí vrchu Koráb (772,9 m n. m.). Víska je obklopená lesy v údolí, jímž protéká potok Dubovka, který pramení na úbočích korábského masivu. Podle jazykovědce A. Profouse vzniklo jméno Mezholezy (lidově též Mězolze, Mězolzy) jako reakce na lenivou, pomalou chůzi zdejších obyvatel, kteří chodili - lezli pomalu jako mezci. Stejným nešvarem patrně trpěli osadníci i v nedalekých Mezholezích u Horšovského Týna i ve třetí obci tohoto jména v Čechách, totiž Mezholezích u Kutné Hory... Odlišně vysvětluje vznik jména Jaromír Spal. Podle něho jméno obce upozorňovalo na lidi chudé lízající mízu, rostlinnou šťávu. Také toto pojmenování, které vzešlo rovněž od sousedů, má v sobě cosi posměšného, ale jeho smysl je poněkud hlubší a není náhodný. Mezholezská pole položená mezi lesy byla méně úrodná než pole okolních vsí a odtud patrně plynul posměšek lépe situovaných sousedů. Přijímána jsou i další vysvětlení tohoto jména, např. František Teplý tvrdí, že jméno Mezholc - Mezholezy daly místu holé vrchy - holce, mezi nimiž byla ves založena. Nejstarší písemné zmínky o vsi se vztahují k roku 1379, i když její existence je bezesporu starší. Ve 2. polovině 14. století náležela ves ke zboží Viléma Kanického z Čachrova, který vlastnil mimo jiné Čachrov, Křištín s podacím právem k tamějšímu kostelu, Kanice s hradem Netřebem, sousední Úsilov a další statky. Vilém měl čtyři syny, největší část rodového statku získal Jenec Kanický z Čachrova, ten se v roce 1393 píše sezením na hradě Netřebu, který byl tehdy též zván Novým Rýzmberkem. Stejného predikátu užíval Jenec ještě v roce 1404, ale v letech 1408-1414 se píše opět po Čachrovu a mezi jeho majetky jsou zmiňovány Střeziměř a Křištín. V roce 1415 jsou mezi Janovými statky uváděny i Mezholezy. Ze zpráv nevyplývá zda již tehdy ve vsi stál šlechtický dvorec. Kanický statek s okolními vesnicemi a Mezholezy vlastnili Kaničtí z Čachrova až do poloviny 17. století. Ve 2. polovině 16. století držel kanický statek Jiřík Kanický z Čachrova, který jej rozdělil mezi 6 synů. Jeho syn Vilém, uváděný mezi roky 1579-1605, získal po roce 1585 Mezholezy a Příkřici (ves, později dvůr Příkřice stávaly mezi Kanicemi a Únějovicemi, v roce 2007 byl celý dvůr rozbořen a srovnán se zemí). Nejpozději za Viléma bylo v Mezholezích vybudováno feudální sídlo - šlechtický dvorec nebo tvrz. V roce 1603 je přímo uváděn Vilém Kanický z Čachrova a na „Mezholcích”, což existenci sídla ve vsi jednoznačně dokládá. Po Vilémovi vlastnil samostatný mezholezský statek patrně jeho syn Jan Jiří Kanický z Čachrova a na Mezholezích. Podle berního rejstříku z roku 1615 patřilo pod mezholezský stateček 6 osedlých, to je 6 hospodářů se svými rodinami. V letech 1618-1620 se Jan Jiří zúčastnil protihabsburského povstání českých stavů a byl proto dne 4. listopadu 1623 odsouzen ke ztrátě třetiny svého majetku. Protože rozsudek nenabyl právní moci, byla celá záležitost uzavřena teprve v roce 1630, kdy zaplatil finanční částku, která činila třetinu celkového odhadu jeho majetku. Kaničtí z Čachrova nosili ve stříbrném štítě černý kůl, tj. kolmé břevno. V klenotu na přilbici užívali většinou dva volské rohy. Podobný štít užívaly i další šlechtické rody z jihozápadních Čech, např. vladykové z Jivjan, Vidic, Stropčic a páni z Roupova. Téměř stejný erb měli i Sudové z Řeneč, kteří Mezholezy drželi na konci 17. století. Před polovinou 17. století však kaničtí zemané z dějin Mezholez, které vlastnili po čtyři staletí, navždy mizí. Novou vrchností se stávají rytíři Vidršpergárové z Vidršperku. Přesný datum, ve kterém Mezholezy přecházejí na Jindřicha Purkarta Vidršpergára, se prozatím nepodařilo zjistit. Právě za něho však v roce 1651 proběhl v Čechách tzv. soupis poddaných podle víry, jehož výsledky se pro Mezholezy dochovaly. Jen o několik let později, v letech 1653-1655, byly získávány údaje k tzv. berní rule, jež měla sloužit jako podklad pro zdanění obyvatel českého království. Kombinací obou pramenů dosáhneme poměrně plastický obraz o obyvatelích tehdejších Mezholez i o velikosti vlastní vsi. V Mezholezích žilo tehdy devět sedláků, z nichž však čtyři byli pustí a jeden měl grunt vyhořelý. Všichni sedláci vlastnili shodně po 21 strychách půdy (1 strych = 28 arů 77 m2), což bylo oproti sedlákům z okolních vsí poměrně málo. Sami komisaři označují mezholezské poddané za velmi chudé. K sedlákům, kteří měli grunty zachovalé a hospodařili na nich, patřil rychtář Šimon Švara, Jan Wille, Václav Zika a Jiřík Junker. Tito sedláci vlastnili také po dvou koňských či volských potazích a několika kusech dobytka. Své pole osíval i pohořelý Jan Hlídalík. Mezi pusté sedláky patřili Jan Šatlavský, Václav Vit, Vít Bečkanovský a Lukáš Siderovský. Ve vsi žilo dále 13 tzv. zahradníků, kteří se svými rodinami hospodařili na třech až pěti strychách půdy. Mezi ně byli počítání Martin Bečvář, který získal jméno od řemesla, které v té době zastával. Dále to byli Šimon Časadl, Jan Vallisch, Jan Vacek, Diviš Neuman, Martin Kovářovic, Jiřík Jeviš, Matěj Italik, Matěj Machů, Jiřík Kreutl a Tomáš Langmuß. Mezi pusté se v této majetkové kategorii počítali Matěj Schuta a jakýsi Václavovský. Další podrobnosti nám o majiteli panství i jeho poddaných přináší již zmíněný soupis poddaných podle víry ze dne 20. května 1651. Ten v českém jazyce sepsal sám majitel statku rytíř Jindřich Purkart Vidršpergár, kterému bylo tehdy 24 let. Za manželku měl 23letou Johanu Lucii rozenou z Olbramovic. Děti své ani děti svých poddaných v soupisu většinou neuvedl. Na tvrzi, či spíše dvorci, zaměstnával 6 služebníků, z toho 3 pacholky a 3 děvečky ve věku od 15 do 30 let. Mezi svými poddanými ve vsi jmenuje celkem 55 osob, z toho 2 sedláky a 15 chalupníků s jejich rodinami. Jako první je uveden Šimon Rychtář, který má v berní rule příjmení Švara, protože však zastával úřad rychtáře, vyskytuje se v soupisu pod tímto označením. Sedláku Švarovi bylo tehdy 30 let a měl manželku Annu. Na statku s ním žila ještě jeho 56 let stará matka. Záhadnou postavou rodiny je 34letý rychtářův bratr Jan Švara, který je v soupisu označen jako „nezdravý”. Jednalo se o Jana Švaru, který byl v roce 1666 společně s Janem Bílým popraven za paličství. V soupisu se objevuje též jméno chalupníka Jana Bílého, kterému bylo tehdy 51 let. O migraci obyvatel svědčí rozdíly v příjmeních. Ty při srovnání obou soupisů, které vznikly v rozmezí pouhých 3-5 let, dosti často kolidují. Musíme však připustit, že ani sám majitel, který své poddané musel osobně znát, neuvedl u řady osob příjmení, která v té době ještě nebyla ustálena, a ani on je neznal. Stáří osob uvedených v soupisu se pohybuje mezi 20-50 lety. Nejstarší obyvatelkou Mezholez byla tehdy 56letá matka rychtáře Švary. Jindřich Purkart přikoupil ke statku i poplužní dvůr, který sice ležel ve vsi, ale byl v minulosti držen odděleně. Od doby, kdy Jindřich Purkart Vidršpergár vyjmenovával své poddané pro soupis podle víry, uplynulo 14 let. Dnes již nezjistíme zda byl Vidršpergár skutečně tak nelidskou vrchností, že mu poddaní sbíhali z gruntů, nebo zda byla příčina hromadného odchodu poddaných z Mezholez někde jinde. Povstání mezholezských sedláků popsal jako první a jediný historik Karel Polák z Bezděkova u Klatov. Jeho text je však značně tendenční a plný emocí, chybí rovněž alespoň základní citace pramenů. Jelikož Polák byl uznávaným genealogem, jsou informace o mezholezských poddaných brány pravděpodobně z pozemkových knih, matrik a klatovských soudních spisů. Kvůli útisku a neúměrným robotám opouštěli mezholezští poddaní své usedlosti a utíkali na jiná panství. Tímto způsobem z Mezholez odešel roku 1659 Diviš Nepivo, v roce 1660 opustili své majetky Martin Bečvář, Matěj Hlídalík, Jiřík Junker, Jiřík Krondl a Matěj Mácha. V roce 1661 to byl Jan Vacek a Šimon Švara (Švára), bývalý rychtář, který se však musel do Mezholez, jak vyplyne z následujícího textu, v roce 1665 vrátit. Jednalo se tedy téměř o polovinu hospodářů, což jistě muselo mít své důvody. Polákova teorie, že Vidršpergár úmyslně vyháněl své poddané z jejich gruntů, aby si je přivlastnil, neobstojí, protože tímto způsobem by se připravil o pracovní síly i veškeré naturální dávky a poplatky, které držely jeho stateček při životě. Jednoho březnového dne roku 1665 se míra utrpení sedláků naplnila a nenáviděné vrchnosti zapálili panský dvůr. Rozsah škod však není znám. Požár se z panského dvora údajně rozšířil i na opuštěná stavení Bílého, Švary a Hlídalíka. Rozlícený Vidršpergár nechal žháře, kteří utekli do lesů pod Korábem, pochytat. Zadrženi byli 4 poddaní - Jan Hlídalík, kterému bylo tehdy 42 let (stáří je vypočteno podle soupisu poddaných podle víry), dále bývalý rychtář Šimon Švara, stáří 44 let, jeho bratr Jan Švara, stáří 48 let, a Jan Bílý či Bílek, stáří 65 let. Majitel Mezholez okamžitě o vzpouře uvědomil hejtmana Plzeňského kraje Jindřicha Bedřicha z Gutštejna a na Obytcích a požádal jej, aby městu Klatovům nařídil žháře uvěznit. Zatímco Jan Hlídalík a Šimon Švara byli ze žhářství pouze podezřelí, podařilo se Jana Bílého a Jana Švaru ze zapálení panského dvora usvědčit a vymoci si jejich přiznání. Gutštejn společně s druhým krajským hejtmanem Adamem Protivou Běšínem z Běšin skutečně Klatovským nařídili, aby paliče uvěznili. Šimon Švara byl po 27denním vězení propuštěn na svobodu, neboť mu nemohli nic dokázat. Po 166 dnech ve vězení byl propuštěn i Jan Hlídalík, musel však dne 2. srpna 1665 podepsat vrchnosti revers, že se jí nebude mstít, a pokud by se snad podle reversu nezachoval, hrdla svého se dobrovolně odsuzuje. Zbývající 2 sedláci však přišli o to nejcennější. Dne 12. ledna 1666 byli Jan Bílý a Jan Švara na doporučení pražského apelačního soudu převezeni do Prahy a tam uvězněni. Zde byli ještě v Hlídalíkově přítomnosti vyslýcháni a mučeni. Poté byli uznáni za zemské škůdce a paliče a jako takoví sťati a spáleni. Rody Švarů a Bílých žily ve vsi i po této tragické události. Např. v roce 1687 se zde narodila Alžběta, dcera Linharta Švary a Evy. Roku 1674 se tu narodil Jiří, syn Martina Bílého a manželky Anny. Mezholezští mučedníci nezískali nikdy popularity revoltujících a následně vězněných Chodů, jejichž vsi ležely hned za zalesněnými pásmy Kdyňské vrchoviny. Bylo to snad proto, že žháři bylo od středověku opovrhováno více než vrahy, nebo snad jejich příběhu chybělo poutavější zpracování? V každém případě se jim dostalo zasloužené vzpomínky alespoň v práci Karla Poláka, který se do značné míry zasadil i o vybudování mezholezského pomníčku. Slavnostního odhalení pomníku mezholezských mučedníků proběhlo v neděli dne 9. června 1935. Slavnost pořádala, jak nás informují noviny Kdyňská Stráž, místní osvětová komise za účasti významných hostů a mezholezských zastupitelů. Když dozněly fanfáry z Libuše, nesla se tichým údolím chodská hymna, Jindřichova „Bulačina” na slova J. Š. Baara. Poté historik Karel Polák vykreslil emotivně barvitými slovy selskou vzpouru mezholezských sedláků a jak píší soudobé noviny „pohnutí zmocnilo se posluchačů, když řečník na základě listinných pramenů líčil mučednickou smrt Švary a Bílého v roce 1666”. Své projevy přednesli i další řečníci. Celá slavnost byla filmována ředitelem Bízkem, který se přijel na slavnost rovněž podívat. Podle místní osvětové komise měl být k této události vydán i pamětní spisek s obrazovou přílohou. Ve 2. polovině 17. století měnily Mezholezy velice často majitele a jejich dějiny jsou značně nepřehledné. Podle J. Pelanta je majitelem Mezholez uváděn roku 1676 Jiří Šofman z Hamerlesu. Článek ze Šumavanu, ročník 1879, nazvaný „Mězholze” udává, že v roce 1676 prodává Jindřich Purkart Vidršpergár Mezholezy Markvartovi Janovi Sudovi z Reneč. Sudové pak Mezholezy skutečně vlastnili. Informuje nás o tom nápis na bývalém hlavním oltáři poleňského kostela, který ve volném přepisu ze staročeštiny zní následovně: „Oltář tento jest ke cti a slávě Boží ku poctivosti všem milým božím svatým vyzdvižen od urozených a statečných rytířův Diviše Petra a Jiřího Kryštofa, vlastních bratří Sudův z Řeneč, prvně na Hořejší Lukavici, nyní na Mezholezích zůstavajících. Jakož i v tomto chrámě Páně polínském odpočívá (jenž usnul v Pánu léta 1688 dne 21. Juli) pan otec náš Markvart Jan, urozený a statečný rytíř Suda z Řeneč, 1689”. Podle rukopisu faráře Wildmanna byly na bočním sloupu oltáře vyryty monogramy obou bratří a pod nimi umístěny jejich znaky. Na druhém sloupu se nacházel monogram a erb Anny Kateřiny, rozené z Vidršperku, manželky Diviše Petra. Znaky a iniciály z oltáře nenávratně zmizely, tabulka se staročeským nápisem se však za tabernáklem zachovala dodnes, je však zakryta dřevěnou deskou. Markvart Jan Suda z Řeneč byl posledním majitelem zbylé části rodového statku v Horní Lukavici, kterou prodal roku 1664 Janu Rudolfovi z Morzina. Markvart měl za manželku Dorotu, rozenou Malovcovou z Malovic, jejich syn Jiří Kryštof byl bezdětný, druhý syn Diviš Petr měl s Kateřinou Vidršpergárovou, poprvé provdanou Merklínskou, minimálně syna Františka, který se však již v držení Mezholez nevyskytuje. Z rodu Sudů pocházeli vyhlášení násilníci a rváči. Známý je především příběh Petra Sudy z Řeneč, rytíře od meče a huby, který byl prý všech zlodějů mistr a kníže. Tento Suda však žil již v 1. polovině 16. století. O majitelích Mezholez se nám obdobné zprávy nedochovaly. V mezholezské kronice a Wildmannově spise je uvedena pověst, která může mít i historické jádro a staví tento rytířský rod do lepšího světla. Sudové Lukavičtí, kteří vlastnili Mezholezy, prý bojovali též v císařském vojsku proti Turkům. Jeden z nich byl v bitvě u Bělehradu zajat a čekal na bídnou smrt. Zachránil jej však věrný sluha, který se přestrojil za srbského sedláka, vnikl do tureckého ležení a pána ukryl do pytle, ve kterém měl údajně obilí. Poté ho při vhodné chvíli vynesl na zádech z tábora. Za tento hrdinský čin dostal prý v Mezholezích chalupu čp. 25, v níž žil na konci 19. století rolník Eger. V 80. a 90. letech 17. století probíhal vleklý spor mezi bratry Jiřím Kryštofem a Divišem Petrem na straně jedné a majitelkou sousedního Úsilova Markétou Venclíkovou z Vrchovišť, rozenou Lapáčkovou. Jednalo se o les Zalč, který ležel na hranicích statků. V souvislosti se sporem vzniklo několik dobových map, na jedné z nich je zobrazeno i šlechtické sídlo v Mezholezích, na němž Sudové žili. Poddaní v té době byli ještě přifařeni do kostela v Poleni vzdálené asi 6 km. K poleňskému farnímu kostelu Všech svatých náleželo tehdy celkem 994 katolíků žijících v této části chudenického panství. Ze samotné Poleně do kostela docházelo 112 obyvatel, z Poleňky 65, Bezpravovic 57, Lišky - Pušperka 35, Nevděku 25, Slavíkovic 100, Vlčkovic 26, Vílova 63, Mlýnce 58, Tětětic 32, Struhadla 66, Drslavic 51, Rudoltic 53, Úsilova 101, Mezholez 80 a ze Zdeslavi 70. Ze srovnání počtu obyvatel jednotlivých vsí vyplývá, že v tomto období náležely Mezholezy k obcím s poměrně velkým počtem obyvatel. Mezholezská rezidence přestala plnit funkci šlechtického sídla a byla využívána jako hospodářský dvůr a obydlí šafáře. Podle údajů z 19. století byl v místech zdejší tvrze vybudován ovčín. Soupis židovských rodin z roku 1793 zmiňuje v Mezholezích rodinu kramáře Bernarda Schrama, jemuž bylo tehdy 41 let a jeho ženu Rosel. Měli 4 děti - Jakoba, Barbaru, Marii a Sáru. Jakob měl později v Mezholezích čp. 45 hospodu. Jeho syn Josef narozený v roce 1826 obchodoval se střižním zbožím. Josef měl děti Šimona (*1857), Rozálii (*1859) a Reginu (*1866). Šimon emigroval před rokem 1870 do Ameriky, zde v New Yorku obchodoval a vlastnil továrnu na doutníky. V 60. - 80. letech 19. století odešli do Ameriky (dle výzkumu A. Kondryse) další mezholezští občané. Ondřej Maier (1861), Josef Hofmann (1861), Josef Duchek (po roce 1882), Václav Pesl (1873), Václav Král (před rokem 1900) atd. Podle Sommerovy topogra?e z roku 1839 stálo v Mezholezích 44 usedlostí obydlených 336 obyvateli. Ve vsi je připomínán panský dvůr, ovčín, hostinec a 2 mlýny, jejichž kola poháněla voda dvou rybníků. 30 minut od vsi stála vrchnostenská hájovna Zalč (Zaleč). Stejný stav vsi zachycuje též tzv. indikační skica z roku 1837, kde je dvůr zachycen ve starší, pozdějšími demolicemi nepoznamenané podobě. Německý název Meßholz.