Šumavský rozcestník: Šimková Dagmar

Šimková Dagmar

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: písecko
GPS: 49°18'21.193"N, 14°7'43.843"E

popis

Dagmar Šimková (23.května 1929 Písek – 24.února 1995, Perth, Austrálie) byla politickou vězeňkyní československého komunistického režimu. Otec Dagmar byl bankéř Jaroslav Šimek. Pro svou rodinu nechal postavit vilu v Písku a pojmenoval ji po své ženě Marta. Za vilou stál ještě skleník s orchidejemi a hřebčinec. Jako mladá dívka si oblíbila jazz, tanec a step, tančit chodila zejména do písecké kavárny Bílá růže. Dagmar studovala v letech 1941 až 1945 na píseckém gymnáziu. Na konci válku v roce 1945 jí otec tragicky zemřel a jeho šestnáctiletá dcera to nesla velmi těžce. Lékaři jí doporučili změnu prostředí, proto pokračovala ve studiu ve Štěkni, kde řád anglických panen vedl Ústav moderních řečí. Pobyla zde necelé dva roky a ve školním roce 1948/1949 se zapsala na filozofickou fakultu v Praze na obory dějiny umění a anglistika. V roce 1950 emigrovala její starší sestra Marta (*1921) do Austrálie, ale Dagmar s matkou zůstaly ve vile, kam však byli nastěhováni nájemníci. Dál studovat nesměla, pracovala nejprve v Písku v textilní továrně, pak jako kreslička a nakonec získala zaměstnání v písecké nemocnici. Vytvářela a roznášela protikomunistické letáky, namalovala několik plakátů, které zesměšňovaly K. Gottwalda a A. Zápotockého. Ukrývala dva kamarády, kteří zběhli z vojny a chystali se odejít přes hranice na západ. Dagmar byla zatčena v říjnu 1952, když jí bylo 23 let, když ji z vily Marta odvedli příslušníci StB. Byla zatčena a po vykonstruovaném obvinění byla odsouzena k patnácti letům vězení, zbavena občanských práv a byl jí zabaven všechen majetek. Její maminka byla odsouzena na jedenáct let (propuštěna byla po sedmi letech). V roce 1955 poslali Dagmar do slovenských Želiezovců, jednoho z nekrutějších lágrů, odkud se pokusila utéci. Trest jí za to byl zvýšen o tři roky. Z vězení vyšla v roce 1966 a vrátila se do Písku, kde bydlela s maminkou v malém bytě a pracovala v sodovkárně. Mimo jiné v Pardubicích, Želiezovcích a v Opavě. Roku 1968 se podílela na založení organizace K-231 a po okupaci Československa emigrovala do Austrálie. V exilu byla zapojena do činnosti organizace Amnesty International, vystudovala dvě vysoké školy, mimo jiné se věnovala umění a terapeutické práci ve věznici. Svou vězeňskou zkušenost zachytila v autobiografické publikaci Byly jsme tam taky - o otřesných krutých podmínkách v komunistických věznicích a rukopis poslala J. Škvoreckému do Kanady, kde byla kniha vydána v nakladatelství Sixty Eight Publisher a zvítězila s ní v četbě a na pokračování v Rádiu Svobodná Evropa. Kniha je výpovědí nejen o zvěrstvech, které ve jménu lidu prováděli vyšetřovatelé Státní bezpečnosti a vězeňští dozorci, ale také o velké vůli přežít, o prostém přátelství stejně trpících a neuvěřitelné zoufalé snaze zůstat člověkem i v době ponižování. V naší zemi vyšla v několika vydáních až po roce 1989. Ve vězení kvůli své víře odmítala v neděli pracovat, za což se mnohokrát ocitla v tzv. korekci, na samotce, kde vězňové dostávali jídlo jen každý třetí den. Když byla vězněna v Želiezovcích, podařilo se jí utéct. Druhý den však byla dopadena a k původnímu trestu pak dostala tři roky navíc. Z vězení se nakonec dostala po 14 letech, 28. dubna 1966, kdy jí bylo 37 let. Bydlela pak v jedné místnosti s matkou v přiděleném bytě a stát jí z platu vydělaného v sodovkárně strhával peníze za neděle, které ve vězení neodpracovala. V březnu 1968 se podílela na založení sdružení politických vězňů K 231. Po srpnové invazi 1968 odjela s matkou do Austrálie, kde už žila její sestra s manželem a dětmi. Maminka, paní Šimková zemřela v roce 1970. Dagmar tam vystudovala tam dvě vysoké školy, dějiny umění a sociální práci. Pracovala jako výtvarnice, ale také jako kaskadérka u filmu nebo modelka. Spolupracovala s Amnesty International, usilovala o lepší podmínky v místních věznicích, v nichž pracovala i jako terapeutka. Po roce 1989 navštívila Českou republiku, zajela se podívat do rodinné vily v Písku, kterou našla zdevastovanou. Zemřela na rakovinu ve věku 65 let v Perthu, kde byl její popel rozprášen v jednom z parků, jak si sama přála. V roce 2017 jí byla in memoriam udělena cena Mene Tekel, která se uděluje umělcům a občanům, kteří si za obou totalitních režimů dokázali udržet morální integritu. Na počest Dagmar Šimkové byla pojmenována lávka přes řeku Otavu v Písku postavená v roce 2018. Autorem lávky je písecký rodák architekt Josef Pleskot.