Šumavský rozcestník: Wolf Josef

Wolf Josef

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: krumlovsko
GPS: 48°48'39.494"N, 14°19'2.469"E

popis

Josef Wolf (11.února 1864, Český Krumlov - 4.února 1938, Český Krumlov) byl majitel portrétního ateliéru a významný fotograf Šumavy. Po vyučení fotografem u českokrumlovského fotografa Gottharda Zimmera v letech 1881 - 1884 vandroval jako fotografický pomocník. Dne 7. července 1891 získal koncesi pro vlastní fotografický podnik v Českém Krumlově. Vedle portrétní práce se věnoval fotografování Šumavy a po roce 1918 i vydávání fotopohlednic od Českého Krumlova po Karlovy Vary. Bydlel v domě čp. 112 v ulici Parkán, v nedalekém domě čp. 116 měl fotolaboratoř a firemní archiv a v Dlouhé ulici čp. 100 provozoval prodejnu pohlednic. Archív se odhaduje na 7 000 záběrů. Pro poznání života Šumavy (a zejména před rokem 1918) má však větší význam archiv Seidelův. Po jeho smrti převzali ateliér jeho synové Walter (* 1895), Josef (1900–1943) a Franz (* 1907). Synové Josef a Franz se přidali k jednotkám SS a podíleli se na programu fyzické likvidace nacistickému Německu nepohodlných osob. Sloužili v koncentračním táboře Sobibor. Josef Wolf mladší zde byl zabit vězni při vzpouře dne 14. října 1943. Synové Josef a Franz patřili k nevelké skupině československých Němců, kteří se zapojili do vyhlazovacích programů Třetí říše. Nacisté se ještě před začátkem války zaměřili na systematické vyvražďování postižených a problémových lidí a během války pak stejným způsobem pokračovali i s masovou likvidací „neněmeckých“ vězňů, Romů či Židů. Vše měl přitom na starosti aparát sdružený v tajné organizaci s názvem T4 (podle adresy jejího sídla na Tiergartenstrasse 4 v centru Berlína). Krom berlínské centrály k ní patřilo i šest likvidačních středisek rozesetých po Německu a Rakousku, kde byli lidé zabíjeni plynováním. Za dobu svého působení, od roku 1940 do konce války, měla jen organizace T4 na svědomí přes dva miliony obětí včetně dětí a českých Židů v likvidačních střediscích eutanazie a vyhlazovacích táborech v okupovaném Polsku, přitom nešlo o aparát nijak velký. V polostátní T4 (kvůli utajení byla součástí stranické kanceláře vůdce NSDAP Adolfa Hitlera) pracovalo ve výkonných funkcích zhruba 150 až 200 nacistů. A mezi nimi prokazatelně i osmnáct Němců pocházejících z Čech – právě i Josef Wolf se svým mladším bratrem Franzem. Bratry Wolfovy do akce T4 přizvali jejich dva známí z jižních Čech Franz Wagner (vyučil se ve fotografické dílně rodiny Wolfů) a Franz Habada z Perneku u Horní Plané, kteří uprchli do Německa již na začátku 30. let. Kvůli otevřené podpoře nacionalistických a pronacistických stran jim totiž hrozilo zatčení československými úřady. Všichni museli být ideologicky, politicky a stranicky velmi spolehliví, jinak by je do organizace nepřijali. V jejich rozhodnutí přijmout tuto práci hrály roli i výhody s ní spojené, protože nemuseli na frontu a byli velmi dobře finančně zajištěni. A není pochyb, že se všichni do vraždění zapojili. Šlo o dvě skupiny Němců z Čech. Úkolem šestice z Českokrumlovska bylo v berlínské centrále zpracovávat fotografickou dokumentaci programu eutanazie. Čtyři z nich také působili v likvidačních střediscích eutanazie, kde mimo jiné fotografovali oběti těsně před tím, než vstoupili do plynové komory. A čtyři z nich pak později již v uniformě SS pracovali také jako dozorci ve vyhlazovacích táborech na území Polska. Zbývajících jedenáct, kteří pocházeli ze severních Čech, a to zejména z Teplicka, mělo na starosti hlavně spalování mrtvol v likvidačních střediscích eutanazie a později v táborových krematoriích. Josef Wolf se v berlínské centrále T4 objevil na konci října roku 1941, jako poslední z šestice svých jihočeských krajanů. Na ústředí byl převelen z wehrmachtu na základě nařízení o nepostradatelnosti v zázemí. V Berlíně vykonával různé práce spojené s fotografickou dokumentací programu eutanazie. Do centrály přišel v době, kdy program zaměřený na likvidaci postižených osob pomalu končil, zejména proto, že se veřejnost čím dál tím více dozvídala o zvěrstvech páchaných na svých spoluobčanech a bouřila se proti nim. Kvůli odporu veřejnosti Hitler program centralizované násilné eutanazie v srpnu roku 1941 osobním rozkazem oficiálně ukončil. Ovšem vraždilo se dál… Špičky Třetí říše navíc chtěly zkušenosti a efektivitu organizace T4 využít i nadále. To se již rozjížděla další říšská vražedná mise – akce „Reinhard,“ určená k vyhlazení Židů v okupovaném Polsku. Většina personálu T4, včetně většiny českých Němců, se proto přesunula na východ. V první fázi, kdy šlo o likvidaci postižených lidí, se sice českokrumlovští Němci přímo nepodíleli na masových zločinech, ale od počátku do nich byli zapojeni jako takzvaní řadoví „vrazi od stolu“ a současně byli jejich svědky přímo v ústavech, ovšem přesunem do Polska se to mění. Stávají se skutečnými vrahy, jejichž zločiny měly podobu nahánění židovských obětí do plynových komor i vražd. Josef Wolf v hodnosti SS-Unter-Scharführera s bratrem Franzem přichází do vyhlazovacího tábora Sobibor na jaře 1943. Oba nosí šedou uniformu SS, za pasem pistoli a bič. Dohlíží třeba na shromažďování a třídění osobního majetku vězňů, ale pracují i jako dozorci. Například často asistují při selekci nových vězňů po příjezdu transportů a doprovází je i na cestě do plynových komor. Dohlíží rovněž na pracovní komanda vězňů. Bilance akce „Reinhard“ byla děsivá. Z celkového počtu zhruba 1 720 000 vězňů přežilo jen asi 120 osob. Z čtvrt milionu Židů uvězněných přímo v Sobiboru od května 1942 do října 1943 se konce války dočkala asi jen padesátka lidí. Podmínky v táborech byly otřesné a i proto 14. října 1943 vypuklo v sobiborském lágru povstání. Jako první z personálu byl zabit právě Josef Wolf. Vězni ho nalákali do krejčovské dílny pod záminkou, že pro něj mají nový kožený kabát. Tam mu podřízli hrdlo a tělo zahrabali pilinami. Ovšem vzpouru asi šesti stovek vězňů, které vedl sovětský válečný zajatec Alexandr Pečerskij, nacisté rychle potlačili. Podle údajů polského Musea Wlodawa byl záhy Josef Wolf s vojenskými poctami pohřben na vojenském hřbitově v Chełmu spolu s ostatními jedenácti zabitými muži SS. Jeho rodina žijící tehdy v dnešním Českém Krumlově obdržela strohou zprávu, že padl v boji s partyzány. Josefův bratr Franz Wolf se dočkal konce války v severní Itálii – přesněji v Terstu, kde spolu s dalšími veterány organizace T4 působil jako příslušník zvláštní jednotky „nasazení R“. I zde „specialisté“ budovali koncentrační tábory, vyhledávali zbývající Židy a také se zapojili do brutálních bojových akcí proti odbojářům. Koncem dubna 1945 do Terstu vstoupili Titovi partyzáni a záhy i Britové. Franz Wolf uprchl do Rakouska, kde ho zatkli Američané. Pár měsíců pobyl v zajateckých táborech v Bad Aiblingu a ve Waidenu v Německu. Už během roku 1946 je volný a v Bavorsku se setkává s rodinou odsunutou téhož roku z Československa. Následujících téměř dvacet let pak žije v Horním Bavorsku a v Eppelheimu u Heidelbergu. Roku 1964 je však zatčen a dva roky nato – v takzvaném Sobiborském procesu – odsouzen zemským soudem v Hagenu k osmi letům vězení za podíl na zavraždění neznámého počtu osob, nejméně však 39 000. Je to druhý nejvyšší trest. Po propuštění žije i nadále v Bavorsku, kde v 80. nebo 90. letech umírá.