Šumava.cz

Jakub Kreuz (22.října 1910, Postřekov - 4.prosince 1991) byl přímý účastník bojů proti fašistickému Německu v řadách zahraničního odboje - od roku 1939 Cizinecká legie, po pádu Francie, zůstal ve Francii, velitel partyzánského oddílu, krycí jméno Leon, po válce hodnost poručíka franc. armády. Čestný občan obce Díly od 1. 5. 1995. Jeho jméno je na pamětní desce na památníku obětí první světové války v obci Díly. Jakub Kreuz se narodil v roce 1910 jako jeden z osmi sourozenců. Vyučil se malířem pokojů, absolvoval večerní uměleckou školu v Plzni, pracoval jako dělník v lese, později se zaškolil na obsluhu obráběcích strojů ve Škodovce v Plzni (pracoval tam se svým, o rok starším bratrem Karlem, až do roku 1938). Jakub byl vynikajícím sportovcem v běhu na lyžích - v té době bratři Kreuzové sportovní špičkou. V roce 1938 se se svým bratrem rozhodli, že opustí republiku a půjdou bojovat za její osvobození.Prchají přes nové hranice okolo Hrádku do Domažlic, vlakem do Prahy, Horní Lideče a odtud pěšky přes slovenské hranice do Půchova, dále opět vlakem do Popradu, taxikem do Tatranské Lomnice, a pak do Polska. Cesta trvala celkem 4 dny a byla plná nebezpečí z prozrazení. V Polsku byli jako známí lyžaři přijati velmi vřele. Po výměně několika ubytovacích míst skončili v Broněvicích u Krakova, kde se tvořil základ československých zahraničních jednotek. Bratři Kreuzové chtěli emigrovat do Sovětského svazu, to se jim však nepodařilo a dne 1. června 1939 odjížděli do Francie. Skupina, ve které bylo kolem 1200 mužů rozhodnutých bojovat na straně Francie proti fašistickému Německu. Umístili je do kasáren ve městě Lille. Zde je navštívil vojenský představitel našeho zastupitelství v Paříži a sdělil jim, že vzhledem k tomu, že Francie není dosud ve válce, nesmí se na jejím území koncentrovat cizí vojska, a je proto jediné východisko – podepsat smlouvu do Cizinecké legie… Zklamání na cestě k boji za svobodu. Následovalo střídání míst a posádek na území Francie a v Alžírsku. V září 1939 byla čs. část posádky cizinecké legie přemístěna zpět do Francie, umístěna v městě Agde a utvořilo se zde, po vyhlášení mobilizace všech čechoslováků, bydlících ve Francii, „Soustřeďovací a výcvikové středisko čs. Vojska ve Francii“. Zde absolvovali bratří Kreuzové poddůstojnickou školu. Počátkem roku 1940 byl Čs. útvar nasazen na frontu, dostali novou výstroj a pluk byl nasazen u města Coulommiere severně od Paříže. Brzy oba bratři zjistili, že žádná souvislá obrana neexistuje. Četa, které velel Jakub Kreuz a ve které sloužil i jeho bratr Karel, byla vyslána jako předsunutá jednotka s úkolem zachytit první úder. Než však došlo k boji, přišel rozkaz k ústupu, který trval několik dní. Četa, která ztratila spojení s ostatními jednotkami pluku, byla mnohokrát napadena, měla značné ztráty, zraněn byl i bratr Karel, kterého se podařilo s ostatními zraněnými odsunout. Oba bratři se pak setkali až po skončení války v Anglii. K ustupující četě se postupně přidávali další „ztracenci“ čs. pluku a velitel čety, Jakub Kreuz, je přivedl až do města Limages, kde se setkali s ostatními členy útvaru. Projevil zde mimořádnou rozhodnost a statečnost a zachránil tak mnoho lidských životů. Po sloučení s útvarem bylo oznámeno, že se přesunují vlakem do přístavu Sette a odtud lodí do Anglie. Jakub to odmítl, protože nevěděl kde je jeho bratr. Karlovi tvrdili, že Jakub padl a tak souhlasil s opuštěním Francie. Jakub Kreuz pak odejel zpět do města Agde, postupně navštívil i další místa, kde předpokládal, že může bratr ležet. I při tomto hledání svého bratra se projevily jeho dobré charakterové vlastnosti – soudružnost a snaha pomoci ostatním. Vydal se do 300 km vzdáleného města Marseille, kde bylo sídlo našeho konsulátu, aby zde získal potřebné doklady pro své spolubojovníky, kteří nestačili pustit Francii a byli drženi bez dokumentů ve vojenském táboře v Agde.. Na konsulátu mu bylo sděleno, aby se staral především o sebe, a že mu umožní odjezd do Anglie. K tomu uvádí ve svých pamětech. „Kdybych se chtěl zachránit a starat se vždy jen o sebe, mohl jsem to udělat již v roce 1938. Nepřítel nám nabízel, budeme-li závodit za Německo, všestranné výhody a pomoc. Kdybychom to byli přijali, mohli jsme dneska být možná váženými a bohatými občany a vymluvit se, že jsme tenkrát museli… Tím bychom ale zradili nejen sebe, ale celý národ a všechny naše ideové zásady….. Nemohlo tedy být jinak, než že jsem odmítl a vrátil se zpět do Agdy, kde na mně čekali vojáci, kteří mne věřili…“. Vrátil se pak zpět do Marseille. Zde se pohyboval již v civilu. Ubytoval se s několika Čechy v zařízení Armády spásy, protože byl již přesvědčen, že bratr nežije, snažil se opustit Francii, což se mu ale nepodařilo. V té době bylo v jižní Francii zřízeno „Československé středisko pomoci“. Jeho zřizovatel Dr. Dubina se znal s bratry Kreuzovými ze společné služby u čs. Útvaru. Po zjištění, že Jakub Kreuz zůstal ve Francii, jmenoval ho vojenským velitelem tohoto střediska. Tím střediskem pak prošly stovky čechoslováků, žijících v této části Francie. Jakub Kreuz k tomu ve svých pamětech uvádí: „….To ani není hrdinství zachraňovat stovky a stovky našich příslušníků v cizině…Bylo třeba starat se o tyto rozptýlené, demoralizované vojáky, upevňovat jejich morálku, likvidovat negativní jevy…, a když jsme je trochu dali dopořádku, posílali se ilegálními cestami do Anglie…“. Tuto záslužnou činnost prováděl Jakub Kreuz až do podzimu 1942. Vzhledem k vývoji situace, kdy měla být Němci obsazena celá jižní Francie, byl vyslán do města Tulla k převzetí několika farem které měl připravit na to, aby sem mohli jednotky střediska být převedeny. Zde navázal spolupráci s vedením „francouzského hnutí odporu“ na tomto území a začal organizovat budování skrýší pro zbraně a zásoby, a v říjnu 1942 k tomuto hnutí přešel. O přijetí do francouzského hnutí odporu ve svých pamětech píše : „….přišla spojka, která mně předala druhé, a tak to šlo dál, až nás odvedli do domku na samotě, asi 20 km od města Brive, kde nás s otevřenou náručí přivítal již starší muž, který se představil jako důstojník francouzské armády. Měl krycí jméno Josef. Prohlásil : „To jsem rád, že jsem dostal československé vojáky, já jsem bojoval s vašimi táty v 1. světové válce a vím, jací to byli dobří vojáci“. Zavedl nás pak do jednoho tábora, kde nás přivítalo 17 mladých vlastenců. Francouzský důstojník jim řekl: „Konečně jsem vám přivedl dlouho očekávaného velitele a kamaráda, kterého nyní budete poslouchat. Byl již na frontě a bude vás připravovat pro boj proti Němcům“….. Dostal jsem krycí jméno Leon…. Ať si každý srovná, jak je možné, že já, taková nepatrná osoba z kraje Chodů, bez titulů, jsem si získal důvěru a francouzské vedoucí orgány mi svěřily v nejhorší době svoje vlastní lidi. Měl jsem o nich rozhodovat a měl jsem v rukou jejich životy. Na to jsem byl hrdý a budu stále….“ Pan Jakub Kreuz ve svých pamětech popisuje svoji činnost ve Francouzském hnutí odporu, kde vedl vojenský výcvik mnoha francouzských vlastenců, byl jejich velitelem (velel jednotce, která měla více než 300 mužů), zúčastnil se bojů s okupanty i se zrádci v řadách hnutí, zúčastnil se zajetí německé posádky v městě Tulle, velel jednotce hnutí odporu složené z cizinců, sám byl zraněn, z boje však neodešel. Jakub Kreuz pak po kapitulaci Němců v této části Francie odjíždí do Paříže, je vyslán do města Toulouse, kde opět organizuje shromažďování našich vojáků v kasárnách a je jmenován, již jako poručík francouzské armády, velitelem čs. družiny ve Francii. Koncem roku 1944 se spolu s ostatními příslušníky čs.družiny přesunul do Anglie. Tím se uzavírá další etapa života Jakuba Kreuze, našeho rodáka. Při přesunu do Anglie působil ještě ve vedoucí funkci, měl francouzskou uniformu a hodnost poručíka francouzské armády. Na nádraží ve městě Southen on Seax, kam dorazil 5. ledna 1945, čekali transport důstojníci našeho Vládního vojska, přesunutí sem z Itálie a nařídili nastoupit do trojstupu k přesunu do kasáren. Poručík francouzské armády Jakub Kreuz – Leon odmítl se podřídit těmto důstojníkům a prosadil, že svoje vojáky, kterým velel ve Francii, dovede do míst nové posádky sám. Po příchodu do kasáren mu bylo sděleno, že to, co dělal ve Francii zde neplatí, rovněž že neplatí jeho důstojnická hodnost. Dostal hodnost svobodníka, kterou odmítl nosit. Tím ale jeho ponižování neskončilo. Z francouzského vojenského velitelství dostal pozvánku aby, se dostavil k převzetí odměny, která mu byla za jeho činnost ve francouzském odboji udělena a k vyplacení peněžních náhrad za tuto službu. Odcestovat do Francie mu však nebylo povoleno. Rozhodl se proto, že tyto peníze věnuje pozůstalým rodinám po padlých partyzánech. Musel pak absolvovat šestinedělní výcvik a působil dále ve výcvikovém středisku jako instruktor. V říjnu 1945 se spolu s ostatními vracel zpět do vlasti, byl přidělen do posádky v České Lípě a zde požádal 22. prosince o propuštění do zálohy. Pobyt Jakuba Kreuze v Anglii byl krátký, necelých 10 měsíců. Zanechal však v něm tolik hořkosti a pocitu nespravedlnosti, která byly vůči němu zde páchány, že to zanechalo u něj pocit celoživotní křivdy. To však ještě nevěděl, co ho čeká doma. Nebyla mu započítána léta, kdy působil u francouzských partyzánů, o vrácení získané hodnosti nebyla ani řeč, musel vrátit demobilizační příspěvek 17 000 Kč, který mu byl vyplacen při odchodu do zálohy, musel zaplatit i vojenský plášť (2000 Kč), o který požádal při odchodu do zálohy, protože mu byla zima a na koupi nového neměl. Nepomohla ani intervence francouzských orgánů u min. zahraničí. Stěžoval si na ÚV KSČ a žádal jako dlouholetý komunista o pomoc. Až v roce 1956 dostal od ÚV KSČ odpověď, že jeho žádost byla vyřízena a byla mu započítána všechna válečná léta. Demobilizační příspěvek mu ale vrácen nebyl. Když žádal o vrácení hodnosti poručíka, bylo mu od MNO v roce 1947 sděleno, že musí složit předepsané zkoušky. Navíc bylo po něm požadováno, aby zdůvodnil, proč zůstal ve Francii. Zkoušky vykonal, důvody vysvětlil, nic se však nezměnilo. Byla mu přiznána hodnost četaře v záloze. Jak bolestně znějí jeho slova v pamětech: „ Když mne propouštěli v roce 1944 Francouzi, ponechali mne celou kompletní uniformu, jednu dobrou deku a dali mě 1000 franků. A u nás, po tolika letech odloučení a bojů?“ Takovému vlastenci jakým Jakub Kreuz byl, který obětoval 6 let života, riskoval život, byl zraněn, podlomil si zdraví, se dostalo kopanců ze všech stran. Jeho reakce na tyto křivdy je uvedena v jeho pamětech: „Moji snahou je zachytit události z let 1939-1945, které se mi vtiskly do paměti a které jsem prožil s tisíci lidmi, o jejichž osudy se nikdo nezajímá. Ale s tím se nemůžeme smířit – již v zájmu příští generace, v zájmu všech, kteří ve jménu svého národa, dobrovolně šli bojovat. Mnoho lidí nemělo a nemá potuchy, co se dělo za hrůzu, kolik obětavosti a statečnosti bylo nutno u těch, kteří bojovali, a kolik lidí to zaplatilo životem, fyzickým a  morálním zmrzačením….Dnes se ozývají i hlasy, že jsme tam nemuseli chodit. Jaký charakter mohou mít lidé, kteří dnes takto hodnotí naši činnost. Celá řada francouzských vlastenců si mě vážila, nezapomněli na jejich spolubojovníka, na čechoslováka Leona, když se udělovaly odměny a vyznamenání. Zde v pamětech nemohu uvést nějaké vyznamenání, pochvalu uznání od představitelů našeho národa… V roce, 1939 jsme se zařadili tam, kde bylo třeba bojovat i obětovat životy. Nakonec jsme byli poraženi doma a to nejhorším způsobem – mravně, a to je horší než dostat kulku do hlavy… Kdybych věděl, do jakého mravního bahna se dostanu, nikdo by mne z Francie nedostal. Kdyby mohla uniforma francouzského poručíka, která mě byla v Anglii odebrána mluvit, musela by říci: „Veliteli partyzánských oddílů, ozbrojených vojenských jednotek francouzské vnitřní armády, veliteli 1. roty mezinárodní jednotky ve Francii, cos to ze mne udělal? Ty, frontový bojovník, jež jsi bojoval v prvních řadách spolu s vojáky, kterým jsi velel – s Francouzi, Španěly, Poláky, Jugoslávci, sovětskými vojáky – proti společnému nepříteli – německému fašismu, s vojáky, kteří k tobě měli důvěru a svěřili ti své životy – ty odkládáš toto nejvyšší ocenění, které jsi dosáhl?. Ano, je to možné, nesloužil jsem ve Vládním vojsku, abych si mohl uniformu důstojníka ponechat…. Nikdy jsem nevyužil protekce, mohl jsem zajít na francouzské vyslanectví v Praze a jejich prostřednictvím by se vše vyřešilo. Copak jsem to ale mohl udělat? Domyslí si někdo, co by to bylo za ostudu pro náš národ? Svému národu jsem hanbu nikdy neudělal….“ Pan Jakub Kreuz zemřel 4. prosince 1991.