Šumava.cz

Erich Alfred „Bubi“ Hartmann (19.dubna 1922, Weissach u Stuttgartu – 20. září 1993, Weil im Schönbuch) přezdívaný přáteli Blonďatý rytíř a nepřítelem Černý ďábel Ukrajiny, byl německý stíhací pilot, nejúspěšnější letecké eso celé historie vzdušných bojů. Během druhé světové války ve službách Luftwaffe sestřelil 352 letadel nepřítele (345 z toho létalo v Rudé armádě) během 825 vzdušných soubojů. Nejúspěšnější stíhací eskadře JG 52 bylo za pět let uznáno více než 10 tisíc sestřelů. Tři největší esa: Erich Hartmann (352), Gerhard Barkhorn (301), Gunther Rall (275). Kvůli poškození svého stroje musel čtrnáctkrát nouzově přistát. Poslední stroj poslal k zemi v ranních hodinách 8. května 1945 nad Brnem. Sověti mu jeho zářezy vrátili ve dvou gulazích. Útrapy přežil a po deseti letech se vrátil do vlasti. Hartmann se narodil v městě Weissach v Württembersku a většinu svého dětství prožil na Dálném východě, protože jeho otec pracoval v Číně jako lékař. Po první světové válce nebyly životní podmínky v Německu příliš dobré. Erichův a Alfredův otec Dr. Alfred Erich Hartmann se proto i na základě informací od svého strýce, německého konzula v Šanghaji, rozhodl odjet s rodinou za lepším do Číny. Nejprve raději sám, a když se osobně přesvědčil, jak si ho jako lékaře tamní obyvatelé váží a jak dobré podmínky v porovnání s Německem tam panují, přicestovala za ním v roce 1925 i manželka a synové. Časem si ve východočínském Čchang-ša Hartmannovi koupili vlastní ostrov, na kterém bydleli, a který byl dějištěm řady dětských dobrodružství malého Ericha. Dětství na vlastním ostrově. Kdo to má? Pohoda však byla pouze dočasná. Koncem dvacátých let minulého století vnitropolitická situace v Číně zhoustla natolik, že jednoho dne cestou do ordinace doktor Hartmann ustrnul při pohledu na useknuté hlavy svých anglických přátel. Bylo rozhodnuto. Rodinu v roce 1928 poslal zpět do Německa do kterého se vrátil i sám. V plachtařském klubu Erich zakotvil v roce 1936, ve čtrnácti letech získal získal pilotní průkaz a stal se instruktorem jako jeho matka, která klub založila.
Dvoumístný Klemm, jehož byli Hartmannovi od roku 1930 spolumajiteli, se ukázal jako letuschopnější. Činorodá Elizabeth, nadšená pilotka, trávila víkendy spolu se svými syny na letišti a malý Erich s ní létal a létal. V době hospodářské krize byli Hartmannovi nuceni letoun prodat. S nástupem Hitlera k moci ovšem dostalo létání zelenou.
Celý program byl především určen pro začínající piloty Luftwaffe, pod záštitou Hitlerjugend. Letecký průkaz na letadla získal v roce 1939 a koncem roku 1940 se začal jako dobrovolník vzdělávat ve škole pro důstojníky – Luftkriegsschule II. Rok 1936 nebyl jen o plachtění. Erich v něm nastoupil do národně politického vzdělávacího ústavu.
Doktor Hartmann poslal oba syny na internátní střední školu do Korntalu, kde Erich v roce 1940 odmaturoval. Ve svých 17 letech na střední škole nachází svou životní lásku. V té době 15letou Uršulu Paetschovou. Jejich silný vztah se rodí v době sílící německé expanze a počátcích druhé světové války v Evropě. Válka a její následky do jejich soužití zasáhnou zásadním způsobem. Přijdou celé roky, kdy se neuvidí. Láska k Uš bude v nejtěžších okamžicích držet Ericha při životě. Vydrží, nevzdají to, byť si po Erichově odchodu do armády v roce 1940 na svatbu v kostele a společný rodinný život počkají až do roku 1955.
Po dokončení výcviku stíhače vyrazil Erich Hartmann v srpnu 1942 do Horního Slezska. Tou dobou již byla tato část Polska obsazena třetím rokem Němci, kteří zde měli svou doplňovací základnu pro východní frontu. Po absolvování provedl první samostatný let 24. března 1941 po 73 nalétaných hodinách. Při tomto svém prvním letu hrubě porušil letecké předpisy a udělal několik nepovolených manévrů. Za tuto opovážlivost byl potrestán tím, že nesměl létat, nicméně jeho letoun byl druhý den sestřelen s jiným pilotem. Navíc byla zjištěna porucha a Erich Hartmann mohl zahynout jako zcela neznámý, mladý a nezkušený pilot Luftwaffe. Ve dvaceti letech byl povýšen do hodnosti poručíka.
V září 1942 byl přidělen k Jagdgeschwader 52. JG 52 byla rozmístěna v oblasti Kavkazu na východní frontě v Sovětském svazu a měla k dispozici letouny Messerschmitt Bf 109G. Po nástupu umístili Hartmanna pod vedení zkušeného A. Grislawskiho. Po několika náročných dnech cvičných letů a simulace vzdušného boje Grislawski uznal, že ačkoliv se Hartmann musí ještě hodně učit, zejména v taktice vzdušného boje je velmi nadaným pilotem.
Majkop, severní úpatí Kavkazu, říjen 1942. „Rychle uvolněte letiště, byl jsem zasažen a hoří mi motor, musím okamžitě přistát.“ Instruktáž majora Hrabaka ve velitelské zemljance stíhací eskadry Jagdgeschwader 52 (JG 52) směřovaná nováčkům, kteří právě dorazili a je mezi nimi i Erich Hartmann, je přerušena. Všichni vybíhají ven. Hořící Messerschmitt Bf 109 už je blízko. Táhne se za ním oblak černého kouře. Přistává. Podvozek nevydrží. Letoun se převrací a je pohlcen plameny. Začínají vybuchovat zbytky munice. Najednou se z ohně a dýmu vynoří postava. Pilot přežil a Hartmannovo druhé východní období vcelku dramaticky začíná.
Poté Bubi přešel k 7. letce JG 52 kde sloužil s Waltrem Krupinskim (197 sestřelů), tehdy esem Luftwaffe se 70 sestřely, se kterým se spřátelil. První sovětské letadlo, Il-2, sestřelil 5. listopadu 1942. Do konce roku přidal jen jediný úspěch. Dne 7. července 1943 zničil sedm letadel během jediného dne, v průběhu masivních leteckých bojů v rámci bitvy v Kurském oblouku. Do srpna 1943 dosáhl padesátého vítězství a v tomto měsíci dalších 48. Po svém devadesátém vítězství musel přistát, jeho letoun je však také poškozen. Pohled na blížící se německý nákladní vůz Hartmanna uklidňuje. „Je to dobré, přistál jsem u svých.“ Za chvilku – ještě z kokpitu svého stroje – vidí, že uniformy vojáků, kteří z náklaďáku vystoupili, nejsou německé. „A kruci!“ Pokus o útěk vyhodnocuje jako sebevraždu. Zkusí předstírat zranění. Vychází mu to. Rudoarmějci se k němu chovají slušně. Během cesty na velitelství využívá zpomalení vozu, když nízko nad nimi přelétávají Stuky (Junkers Ju 87). Sráží na podlahu strážného, skáče z korby a běží mezi slunečnicemi o život.
Podařilo se mu utéct, zorientovat se a přečkat v úkrytu na sovětské straně fronty den. V noci pak obezřetně vyrazil, aby přešel frontovou linii na druhou stranu. Pozoroval pohyb sovětských vojáků, směr palby a podle toho volil svůj další postup. Nakonec mu byla nejblíže střela německého strážného, který na z temnoty se blížící postavu, která již téměř dosáhla svého cíle, vypálil. Hartmannovo štěstí bylo, že trefila jen nohavici jeho kalhot.
V září byl přeřazen na funkci velitele 9. letky JG 52. V říjnu zneškodnil 33 nepřátelských letadel. Po 148. úspěchu byl 29. října vyznamenán Rytířským křížem. Do konce roku vzrostl počet jeho vítězství na 159. „Dubové ratolesti“ k Rytířskému kříži získal 2. března 1944.
V roce 1944 Hartmann pokračoval v ještě rychlejším tempu. Jeho velkolepé úspěchy ve vzdušných soubojích sledovalo i velitelství Luftwaffe s jistou dávkou nedůvěry; jeho zásahy však byly nezřídka potvrzeny dvoj- až trojnásobně a také byly pod dohledem pozorovatele létajícího v jeho letce. V březnu dosáhl 202 vítězství. Sovětské velitelství na jeho hlavu dokonce vypsalo vysokou odměnu. 4. července 1944 získal „meče“ k Rytířskému kříži.

Díky tomu, že Hartmann měl černě natřený vrtulový kužel a jeho stroj byl lehce identifikovatelný, se mnoho letců nepřítele zdráhalo začít s ním bojovat. Také díky tomu byli k Hartmannovi přidělováni nováčkové, protože létali v relativním bezpečí.
Hartmann dosáhl 300. vítězství 24. srpna, když v tomto dni sestřelil 11 letadel. Po dosažení třístovky však následoval zákaz bojových letů od samotného Hermanna Göringa, který se obával špatného vlivu na německou morálku, pokud by oslavovaný hrdina zahynul. Ale Hartmann dosáhl toho, že se mohl vrátit do bojů. Za získání více než 300 sestřelů mu byly (jako jednomu z 27 německých vojáků) uděleny „diamanty“ k Rytířskému kříži.
Ten si přebírá ve Vlčím doupěti u Kętrzynu v srpnu 1944 od samotného Hitlera. Po červencovém nezdařeném atentátu na Hitlera panovala ve Vlčím doupěti přísná bezpečnostní opatření. V místě, kde mělo dojít k předání vyznamenání, byl přísný zákaz nošení zbraní. To se Hartmanna dotklo a nechal Hitlerovi vzkázat, že pokud nedůvěřuje svým frontovým důstojníkům, vyznamenání nepřijme. Dovolil si dost a prošlo mu to. Pistoli si mohl ponechat. V předsíni Hitlerovy pracovny ji pak s opaskem pověsil na věšák.
Odměnou k „diamantům“ byla desetidenní dovolená. Hartmann se při této příležitosti v září 1944 oženil se svou dlouholetou láskou z mládí Ursulou Paetschovou.
V průběhu jediného roku – 1944 zaznamenal 172 vítězství, což je rekord, který nikdy nikdo nepřekonal. V červnu tohoto roku také sestřelil jedno americké letadlo P-51 Mustang nad Rumunskem (starší zdroje mu připisují v tomto období čtyři Mustangy), ale příští měsíc jej jiné Mustangy pronásledovaly tak dlouho, až mu docházelo palivo a musel nouzově přistát.
Na začátku roku 1945 byl Hartmann přizván generálem Gallandem, aby se připojil k jednotkám používajícím nový proudový letoun Messerschmitt Me 262 . Nabídku však odmítl, protože chtěl zůstat u JG 52, kde působil ve funkci velitele 1. skupiny až do konce války.
Hartmann nalétal 1456 bojových letů, během kterých prošel 825 souboji, a ztratil 14 strojů pro poškození a nouzové přistání. Jednou byl donucen užít padák a také nebyl v pravém slova smyslu sestřelen, i když na jeho hlavu byla vypsána odměna 10 000 rublů. Soupis jeho úspěchů zahrnuje 200 různých jednomotorových strojů sovětské konstrukce, více než 80 americké konstrukce (například P-39 Airacobra), 15 bitevníků Iljušin Il-2 a 10 dvoumotorových středních bombardérů. Hartmann často prohlašoval, že je mnohem víc hrdý na skutečnost, že nikdy neztratil v boji svou dvojku, než na vysoký počet sestřelů.
Počty sestřelů, které mají na kontě němečtí stíhači, dalece převyšují bilanci jejich protivníků. Přes 100 německých pilotů sestřelilo více než 100 letadel. Patnáct z nich má na kontě více jak 200 sestřelů a dva nejlepší přes 300. Oproti tomu nejúspěšnější ze stíhačů z druhé strany barikády, v Rudé armádě létající Ivan N. Kožedub, sestřelil „pouze“ přes 60 strojů.
Během dopoledne 8. března 1945 vzlétl Hartmann z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, aby zjistil, jak daleko je od něj Rudá armáda. Dým stoupající nad Brnem dával tušit, že Sověti se blíží. A nad městem, jako by už bylo po válce, předváděl jeden z pilotů postupujícího vojska akrobacii. Nebyl to nejlepší nápad. Jeho letoun se stal snadným terčem a 352. strojem, který Erich Hartmann sestřelil. Toto vítězství je některými vojenskými historiky považováno za poslední německé letecké vítězství druhé světové války, ale dalšího sestřelu dosáhl později během tohoto dne pilot Me 262 z JG 7 nad Krušnými horami. Po přistání se Bubi dozvěděl, že letiště už bylo pod dělostřeleckou palbou. Dráha byla ale stále použitelná. Posádka dostala rozkaz, aby se vzdala. Ale komodor eskadry Graf spolu s Hartmannem měli okamžitě odletět na západ a vzdát se tam, aby nepadli do rukou Sovětům. Ještě téhož dne se Hartmannova jednotka dala do pochodu směrem na Strakonice vzdala americké 90. pěší divizi.
Na letišti bylo tou dobou kromě vojáků také přes 2 000 německých civilistů prchajících před postupující Rudou armádou. Pro oba důstojníky bylo nepředstavitelné odletět a nechat ostatní napospas osudu. Rozkaz neuposlechli. Zničili leteckou techniku a společně s civilisty vyrazili do Písku, aby se vzdali Američanům.
Erich Hartmann skončil nakonec v táboře, kde bylo na 50 000 německých vojáků a civilistů. Hygiena v polních podmínkách nebyla zrovna nejlepší, stejně jako zásobování potravinami, ale Američané s nimi jednali slušně. Jenže politické rozhodnutí definující oblasti vlivu velmocí vedlo k tomu, že jednoho dne byl Hartmann s řadou ostatních transportován a předán Sovětům (místem byl Podolský most nad Vltavou). Brutální jednání některých rudoarmějců, kteří začali okamžitě znásilňovat německé ženy a dívky a některé z nich připravili o život, bylo pro Hartmanna otřesným a těžko smazatelným zážitkem. Obzvlášť, když ráno nalezl mnoho Němců mrtvých. Celé rodiny raději spáchaly sebevraždu, než aby byly vystaveny dalším zrůdnostem. Druhý den přijel ruský generál. Tři sovětské vojáky dal okamžitě veřejně pověsit a v táboře zjednal pořádek. Hartmannova další, a vůbec nejdelší, východní anabáze pomalu začínala.
Po zajetí předala americká armáda (podle dohod z Jalty, které určovaly, že mají být vydáni všichni vojáci přímo bojující proti SSSR) Hartmanna, jeho jednotku s piloty i pozemním personálem do zajateckého tábora v Sovětském svazu. Toto předání proběhlo na území ČSR a to u Písku, kde byli Němci internováni v zajateckém táboře.
Rumunský tábor byl jen krátkou zastávkou na cestě z Čech. Zajatci sice byli ujišťováni, že jedou do Vídně a z ní zamíří do svých domovů, ale vlak nabíral jiný směr. Přes Rumunsko a Ukrajinu pokračoval do ruského vnitrozemí. Skutečný cíl cesty byl pracovní tábor u Kirova situovaný v oblasti rozlehlých bažin a močálů. Zajatci zde ručně těžili rašelinu. Jejich ubytováním byly vykopané díry zakryté dřevem. Potravin dostávali jen málo. Na životě zajatců mnoho nezáleželo. První zimu přežilo z 1 500 Němců jen 200. Hartmann se odsud dostal po pěti týdnech. Všichni vyšší štábní důstojníci byli přemístěni do tábora v Grajsovci.
Tamní podmínky byly nesrovnatelně lepší. Dokonce vůbec jedny z nejlepších v porovnání s ostatními ruskými zajateckými tábory. Hartmann byl navíc přidělen k nenáročné práci v kuchyni, což znamenalo také přístup k potravinám. Po drsných týdnech uprostřed bažin Hartmann pookřál. Brzy se však ukázalo, že až nadstandardní přístup věznitelů je součástí plánu získat německé stíhací eso na svoji stranu. Do hry vstoupila NKVD. Přes nátlak NKVD spolupráci s ní nepřijal. Hartmann byl obviněn z válečných zločinů (přesněji z úmyslného zabíjení civilistů) a odsouzen na 25 let. Obzvláště na počátku zajetí byl vystaven krutému mučení a pobytům v tmavé samotce. Navzdory mučení a ponižování své údajné zločiny nikdy nepřiznal a nenechal se zlomit. Sovětští představitelé se také neúspěšně pokoušeli získat Hartmanna na svoji stranu. Nabízeli mu i vysoký post v nově budovaném letectvu východního Německa. Pro západoněmeckého spolkového kancléře Konrada Adenauera bylo propuštění stále držených německých zajatců klíčovým tématem. Podmiňoval jím navázání diplomatických styků a obnovu hospodářských a kulturních vztahů se Sovětským svazem. Během zajetí zemřel ve věku tří let Hartmannův syn, kterého nikdy neviděl. Po více než deseti letech strávených v zajetí na Sibiři byl v roce 1955 mezi posledními zajatci repatriovanými do Západního Německa. Zde se opět setkal se svou ženou. Začátkem roku 1957 se jim narodila dcera.
Rok po návratu se stal důstojníkem západoněmeckého letectva. Později velel první jednotce vybavené americkými proudovými letouny Lockheed F-104 Starfighter – Jagdgeschwader 71 „Richthofen“. Několikrát se účastnil leteckého výcviku ve Spojených státech. Do výslužby odešel na vlastní žádost 30. září 1970 v hodnosti plukovníka.
Erich Hartmann zemřel ve věku 71 let 20. září 1993. Rusko plně rehabilitovalo Ericha Hartmanna v lednu 1997 a potvrdilo také, že podmínky procesu i rozsudek samotný byl nezákonný.