Šumava.cz

František Bernard Vaněk (15. července 1872, Stádlec - 1. dubna 1943, Dachau) byl český kněz, spisovatel a kulturní organizátor, papežský prelát, jehož celoživotní působení je spjato především s městem Pelhřimov a vrchem Křemešník (Pelhřimovský děkan). Od roku 1906 pelhřimovský děkan, později Monsignore (1930) a čestný papežský prelát (1937). František Bernard Vaněk se narodil 15. července 1872 v obci Stádlec u Tábora rodičům Josefu a Rosálii Vaňkovým. Po studiu na nižším gymnáziu v Táboře, kde se setkal se svým pozdějším velkým přítelem Františkem Bílkem, se rozhodl pro studium teologie na kněžském semináři v Českých Budějovicích. Knězem byl vysvěcen v českobudějovické katedrále sv. Mikuláše dne 19. července 1896. V roce 1897 byl ustanoven kaplanem v  Pelhřimově. Od samého začátku svého působení v Pelhřimově se energicky zapojil do kulturního dění ve městě. Na jeho popud byly do pelhřimovského chrámu sv. Bartoloměje objednány obrazy Křížové cesty, kterou společně vytvořili František Bílek a Viktor Foerster, a o něco později jesličky od F. Bílka. Dne 15. října 1902 F. B. Vaněk požádal o uvolněné místo exposity na Křemešníku. Jeho žádosti bylo vyhověno, a tak se v listopadu téhož roku přesídlil společně se svojí maminkou a čtrnáctiletou neteří Klementinou Menšíkovou na „Krásnou samotu“. Již v této době se projevoval Vaňkův literární talent, ještě před příchodem na Křemešník vydal svou jedinou sbírku básní „Sacerdotium“ a založil homiletický časopis „Kazatelna“. Dobu svého působení na Křemešníku mezi lety 1902 a 1906 pak zachytil ve svém nejznámějším románu „Na krásné samotě“. Se stejným entuziasmem jako v Pelhřimově zveleboval také kostel Nejsvětější Trojice a jeho okolí. Nechal vystavět křížovou cestu a vyzdobit kapli Mrtvých, ve spolupráci s řídícím učitelem Zahálkou dosáhl dne 1. března 1904 zřízení poštovny. Křemešník v té době navštívili také mnozí z Vaňkových četných přátel z uměleckých kruhů, za všechny jmenujme Otokara Březinu, Františka Bílka či Viktora Foerstera. Vaněk za dílo Na krásné samotě (1938) obdržel cenu České akademie věd a umění. Po smrti pelhřimovského děkana Kačera nastoupil v prosinci 1906 do uvolněného úřadu a ihned navázal na své předchozí aktivity, které ještě rozmnožil. Zasloužil se o navrácení vzácného původního raně barokního oltáře do kostela sv. Bartoloměje, obnovil Děkanskou zahradu, založil Chrámové družstvo pro republiku Československou, zcela mimořádná byla jeho podpora mládežnického sportu. Podobně jako na Křemešníku, i v Pelhřimově pokračoval ve psaní vzpomínkových knih, roku 1938 vydal „Pelhřimov za války“, náklad byl ale ihned Němci zabaven. Další kniha „Vlaštovky se vracejí“ mohla vyjít až po druhé světové válce. V letech 1902–1942 redigoval homiletický časopis Kazatelna, do jehož okruhu přispěvatelů patřil například J. Š. Baar, Xaver Dvořák nebo Václav Bělohlávek. V roce 1922 založil Chrámové družstvo pro republiku Československou, které mělo za cíl pozvednout úroveň výzdoby církevních staveb a církevního umění obecně. Svou esejí Sochař mystik v časopise Nový život poukázal jako jeden z prvních na talent a umělecké kvality Františka Bílka. Jeho neobyčejně pestrá regionální činnost zahrnovala péči o památky i veřejná prostranství, zakládání nejrůznějších organizací a podporu sportu. V první i druhé světové válce byl Vaněk vyšetřován a perzekvován za své vlastenecké postoje. V roce 1914 odmítl zvonit na počest rakousko-uherského dobytí Bělehradu. Dne 28. září 1918 sloužil v pelhřimovském chrámu sv. Bartoloměje svatováclavskou mši za samostatnost československého státu. Ve druhé světové válce otevřeně vystupoval proti nacismu a za svá kázání byl v noci 3. června 1942 zatčen, přes četnickou stanici v Pacově odvlečen do vězení táborského trestního soudu, pak do Terezína a konečně byl 31. 7. 1942 deportován do nacistického koncentračního tábora Dachau. Tam napsal svou poslední knihu vzpomínek na období svého děkanování v Pelhřimově a Pelhřimovském domečku "Vlaštovky se vracejí". Její poslední kapitoly v Dachau již musel diktovat vězněnému kolegovi. V Dachau 1. dubna 1943 zemřel. Ještě 5. dubna 1943 vydala Národní politika příznivou kritiku jeho tehdy nové knihy Na srdci.