Šumava.cz

Rozlehlý park v anglickém stylu byl založen u zámku Orlík nad Vltavou na začátku 19. století, jeho budování trvalo zhruba 100 let a na jeho území byla vysázena spousta vzácných dřevin. Až do roku 1948 byla péči o park věnována velká pozornost, ale po znárodnění došlo k velkému zanedbání celé plochy a po zatopení údolí orlickým jezerem došlo i k zatopení části území parku. Od počátku roku 1993 je park opět v péči rodiny Schwarzenbergů a každoročně je možné pozorovat nové a nové úpravy. Na rekonstrukci bylo využito i fondů EU. V parku je možno absolvovat několik vyhlídkových tras nebo naučnou stezku. Nynější podoba rozlehlého přírodně krajinářského parku vznikla po roce 1802 za Karla Filipa ze Schwarzenbergu (1771-1820), který založil vedlejší větev rodu se sídlem na Orlíku. Kníže Karel Filip, zprvu rakouský vyslanec u Napoleonova dvora, posléze velitel spojených armád, které francouzského císaře porazily u Lipska, trávil většinu času mimo své sídlo a tak hlavní podíl na vybudování anglického parku připadl jeho ženě. Kněžna Marie Anna sdílela zálibu svého muže, který řídil budování parku na dálku prostřednictvím dopisů. V nich probíral své plány, schvaloval manželčiny nápady a vydával příkazy, které Marie Anna na Orlíku realizovala. Dopisy (vydané tiskem r. 1913) dokládají, že budování parku bylo společnou vášní a trvalým pojítkem mezi oběma manželi. Oba byli dobře obeznámeni s novými tendencemi v tehdejší zahradní architektuře, kdy přírodně-krajinářský anglický park vytvářel krajinu záměrně přirozenou a komponovanou podle zásad krajinářského malířství. Park přestal být ostře plošně ohraničený, odlehlejší místa přecházela volně do okolní krajiny jen částečně upravené sítí cest a alejí. Park zabírá mnohohektarové rozlohy, upravené citlivými zásahy ve velkorysý krajinný obraz. Na Orlíku byly v plné míře využity porosty na strmých svazích vltavského údolí. Kdysi zde byly působivé pohledy dolů na řeku a její romantické břehy a naopak od řeky na zámek a skalnaté soutěsky lemující vodní tok. Knížecím zahradníkem na Orlíku byl v době zakládání parku František Fikar starší, pracující pod vedením Ludvíka Enslena a zcestovalého Karla Reindla, schwarzenberského zahradníka ve Vídni. Roku 1817 vyslal kníže Fikarova syna na studijní cestu do Vídně a okolí, aby si prohlédl tamější zahrady a parky, nastudoval způsob výsadby, planýrování luk či zakládání a údržbu promenád. Na Orlíku byly promenády budovány jako vycházkové cesty vedoucí přetvářenou krajinou tak, aby jednotlivé partie vynikly na pozadí původního přírodního rámce. Postupem času promenád přibývalo a prodloužily se i mimo oblast parku. V daném prostoru nejdříve probíhalo jejich trasování včetně zpevnění a propojení mosty v místech, kde bylo nutno překonat strmé srázy nad řekou. Terén byl planýrován pro louky a nakonec následovala výsadba sazenic zejména listnáčů a exotických dřevin. Mnoho úsilí stálo zalesnění skalnatých svahů nad Vltavou, na což se dovážel v hojném množství akát z Vídně. Zpráva z roku 1817 říká, že v parku bylo vysázeno na 460 000 exotických stromů a listnáčů, hlavně javorů, jasanů, habrů, jilmů, akátů a různých druhů topolů a cizokrajných jehličnanů. Semena ale i vzrostlé stromy byly na Orlík dopravovány z Libějovic, Opařan, Českého Krumlova, Prahy, Nových Hradů a Vídně. Úkolem zahradníka bylo také pěstovat exoty ve školkách. První údaje o nich jsou z roku 1804. V roce 1817 zahradní inspektor Ludvík Enslen sděluje knížeti, že ve školkách je už zásoba 149 108 kusů exotů, jejichž hodnota je 85 675 zlatých. Park byl chudý na romantické stavby, navíc většina z nich postupem času zanikla, nebo byla zrušena. V letech 1816-1817 bylo v předhradí započato se stavbou divadla, ale předčasná smrt knížete v roce 1820 způsobila, že nebylo dokončeno. Budova byla upravena na byty. Dočasně se stala i sídlem kněžny Marie Anny. Budova stojí dodnes (po levé straně cesty k zámku, naproti zámecké restaurace U Toryka) a sídlí v ní schwarzenberská správa. Po smrti knížete Karla Filipa v roce 1820 převzal panství mladší z jeho synů Karel II. (1802-1858), byla zavedena určitá úsporná opatření, budování parku se ale nezastavilo - především zásluhou ovdovělé kněžny. V roce 1830 bylo na Orlíku dokončeno katastrální měření a roku 1831 byl vypracován situační plán, který znázorňuje celé území parku. O park v té době pečovali společně otec a syn Fikarovi. Za knížete Karla III. (1824-1904) získal park novou mocnou zastánkyni v osobě jeho manželky Vilemíny, která měla velké pochopení pro přírodní krásy a současně bohaté finanční prostředky pro uskutečnění svých záměrů. Kněžna Vilemína vedla deník - Parkjournal, kam zapisovala postup prací. V roce 1850 došlo k oddělení parku od okrasné zahrady a jmenování samostatného zahradníka pro park. Jeho úkolem bylo vykonávat společně se dvěma pomocníky dohled nad parkem, sledovat stav promenád, kontrolovat aby nedocházelo k jejich zkracování a nebyly používány jako veřejné cesty. Ze záznamů z tohoto období je jasné, že nejvíce se vysazovalo smrků a modřínů, méně již listnáčů. Podstatná část výsadeb byla z produkce vlastních školek. V roce 1850-1852 proběhla přestavba okrasné zahrady u prádelského rybníka. Roku 1862 k ní přistavěna nová množírna květin a skleník, ve kterém je nyní zámecká kavárna. Byla provedena konečná úprava prostranství před zámkem a vybudována zámecká terasa. Nejvýznamnější stavbou je však rodinná hrobka dokončená roku 1864. Ta se stala dominantou severovýchodní části parku a cílem hlavních promenád vycházejících od zámku po proudu řeky. Současně s hrobkou byla vybudována také blízká hájovna pro strážce hrobky a současně promenádního hajného. Park byl dobudován roku 1904 za Karla IV.ze Schwarzenbergu (1859-1913) a dále pečlivě udržován až do doby, kdy v roce 1948 byli Schwarzenbergové donuceni odejít do emigrace. Počínaje rokem 1993 se park vrací do rukou rodiny a začíná nová etapa náročné péče o tento krajinný skvost. Je nutné se především vyrovnat s radikální proměnou krajinných souvislostí danou vznikem vodního díla Orlík, ve kterém nenávratně zaniklo staré malebné údolí Vltavy a s ním i podstatná část původní kompozice parku. Přes tuto ztrátu zůstává však zámecký park na Orlíku jak pro svou neobyčejnou rozlohu a míru v jaké se zde dochovalo dílo jeho zakladatelů, tak pro výjimečnou krásu, místem, jehož návštěva přináší radost.