Šumava.cz

Josef Strankmüller (26.července 1912, Rokycany - 12.srpna 1942, u jezera Loch Morar, Skotsko) byl československý voják, štábní kapitán im memoriam. Josef se narodil v Rokycanech v tehdejší Plzeňské ulici, dnes ulice Míru, v domě č. p. 18., kde měli jeho rodiče obchod s potravinami. Od mládí se věnoval sportu, byl nadšený sokol i skautský oddílový vedoucí. Po maturitě, kterou složil v roce 1933, nastoupil na prezenční vojenskou službu a rozhodl se svůj další život spojit s kariérou v armádě Československé republiky. Nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích a roku 1936 se stal podporučíkem. O rok později byl povýšen na poručíka jezdectva. Sloužil u jezdeckého pluku 9 ve Vysokém Mýtě, později prošel kurzem pro spojovací důstojníky a byl určen za velitele školní čety ve spojovací škole v Lipníku nad Bečvou. Během mobilizace v září 1938 byl zástupcem velitele eskadrony zpět ve Vysokém Mýtě. Josef Strankmüller se po Mnichovu, již jako civilista od léta 1939 zapojil do domácího odboje a to v rámci choceňské buňky vojenské odbojové organizace Obrana národa. Když se začalo gestapo pronikat do odbojových struktur, byl nadřízenými varován a musel odejít za hranice. V lednu 1940 tak odešel přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Turecko do Francie. Zde se stal od 4. března 1940 příslušníkem československé zahraniční armády s osobním číslem F-2230. Zařazen byl k Smíšenému předzvědnému oddílu, kde vykonával funkci šifrovacího důstojníka. Absolvoval krátké ústupové boje a po porážce Francie byl evakuován do Spojeného království. Pro nadbytek důstojníků působil nejdříve jako motospojka kulometné roty Československé smíšené brigády. Mezitím byl povýšen na nadporučíka a využil nabídky k zapojení do programu československých zpravodajců na přípravu agentů-parašutistů. Vedoucím ofenzivního zpravodajství v Londýně byl jeho strýc major Emil Strankmüller. Možná i to mohlo být důvodem, proč se nadporučík Josef Strankmüller mohl dostat na palubu letounu, který dopravil prvního československého agenta-parašutistu rotného Otmara Riedla do akce. Toho měl totiž doprovázet jako tzv. paradispečer. Jako účastník kurzu útočného boje (Assault Course) určeného pro důstojníky se měl nadporučík Josef Strankmüller ve dnech 12. a 13. srpna 1942 zúčastnit třicetikilometrového pochodového cvičení v horském terénu podél jižního břehu jezera Loch Morar. Frekventanti měli vyrazit ve dvojicích k samotě Oban na východním pobřeží jezera, tam přespat a druhý den se vypravit zpět na STS 25. Strankmüllerovým parťákem byl major František Voves, rovněž původně dragoun a ve čtyřiceti třech letech vůbec nejstarší účastník tohoto kurzu. Při zdolávání rozvodněné bystřiny – kolem šesté hodiny podvečer, za šera a intenzivního deště – sklouzla Strankmüllerovi noha po kameni, zaklínila se a zlomila mezi kolenem a kotníkem. Pochodem vyčerpaného nadporučíka strhl proud pod hladinu a ani major Voves jej nedokázal vyprostit. Volal tedy na pomoc ostatní dvojice frekventantů, ale než se k místu neštěstí dostali, bylo již pozdě. Když se tělo nakonec podařilo dostat ven z vody s pomocí lodních háků, byl Josef Strankmüller mrtev. Jeho tělo bylo odneseno na velitelství STS 25 v Traigh House a odtud pak do římskokatolického kostela Our Lady of Perpetual Succour & St Cumin’s Church na západním pobřeží jezera Loch Morar. Velení SOE z STS 21 v Arisaig House vykonalo 14. srpna 1942 šetření událostí, aby zjistilo příčiny nehody. Den poté, 15. srpna 1942, byla ve zmíněném kostele za zemřelého Čechoslováka vykonána krátká bohoslužba místním knězem Johnem McNeillem, který byl vojenským kaplanem během první světové války. Po bohoslužbě byla rakev se Strankmüllerem naložena na železniční zastávce Morar do vlaku a odeslána přes Glasgow do Londýna. Ostatky Josefa Strankmüllera byly 17. srpna 1942 pochovány na hřbitově na předměstí Londýna v Pinneru (Pinner Cemetery). Umístění hrobu je v sekci G4, hrob číslo 3. Na stejném hřbitově byl o pár dní dříve pochován i další nešťastně zabitý účastník speciálního kurzu pro agenty-parašutisty, nadporučík Jaroslav Riegel, který zemřel 1. července 1942 následkem výbuchu během ženijního výcviku. V rodných Rokycanech připomíná Josefa Strankmüllera kenotaf na hřbitově, záznam na pomníku obětí druhé světové války, destička se jménem na pomníku rokycanských skautů a od roku 2010 také vlastní pamětní deska na rodném domě v ul. Míru čp. 16/I.