Medvěd hnědý (Ursus arctos) je známá mědvědovitá šelma a jediný zástupce své čeledi, který se vyskytoval a vzácně i vyskytuje na území České republiky. Poslední medvěd na Šumavě byl zastřelený 14. listopadu 1856 nad Černým Křížem a na jeho památku byl zbudován tzv. Medvědí kámen. Připomíná posledního medvěda, lépe řečeno 15 roků starou medvědici, která lovce i když měli výraznou přesilu úspěšně proháněla, než se podařilo ji skolit. Medvědici začali stopovat už 8.listopadu 1856 a stopu v čerstvě napadaném sněhu našli 10. listopadu mezi Jelením potokem a potokem Hučice. Hned 11. listopadu vyrazilo 27 střelců za medvědicí. Ta ale v noci změnila stanoviště a střelci museli znovu hledat stopy. Medvědici sice našli ale toho dne ji pouze postřelili a medvědice jim utekla. 12. listopadu napadl další sníh a stopování nebylo možné. 13. listopadu byla stopa znovu objevena a tak se 14. listopadu ráno v deset hodin dostavilo do Jeleních Vrchů 46 střelců a 75 nadháněčů a za hrozné sněhové bouře začal lov na medvěda. Nadháňka v hrozném počasí trvala dvě hodiny, než jeden z nadháněčů medvěda objevil a ten vyrazil přímo naproti střelcům. Bylo vypáleno několik ran několika střelci ale smrtelnou ránu vystřelil syn knížecího hajného Jan Jungwirt z Riedlovy chalupy v revíru Černý les. Medvědici pak na sáních odvezli ve vysokém sněhu do myslivny v Želnavě a odtud potom putovala do Českého Krumlova. Její další pouť vedla velikým průvodem na Hlubokou, kde si ji prohlédl majitel panství a hosté a poté byla předána na zámeček Ohrada, kde vycpána je dodnes vystavena v zámečku Ohrada na Hluboké. Nebyl to ale zřejmě opravu poslední šumavský medvěd. Stopy jsou uváděny také z roku 1860 v Bavorském lese, 26. února 1864 zaznamenává medvědí stopy pamětní kniha zátoňského polesí ve volarské Erlenau (Olšina) a o dva dny později stopu ověřuje nadlesní Josef John. V polovině dubna John potvrzuje, že se medvěd toulá kolem Finsterau. Tohoto medvěda ve stejném roce polapil do smyčky pytlák, kůže prodána ve Volarech. Roku 1875 poslední stopa bez udání místa. Dle vyprávění prášilských pamětníků byly nalézány medvědí stopy ještě koncem 19. století v roklinách jižního a jihozápadního svahu Plesné. Poslední medvěd stejně jako poslední vlk zemřel v Bavorském lese dříve než na Šumavě a to v roce 1833. Vztah člověka k této rychlé, příslovečně silné šelmě je spojen jak se strachem, tak s obdivem. Kromě nás, lidí, nemá tento inteligentní a zpravidla plachý obr žádné jiné přirozené nepřátele. Podle nového umělého vysazován zvířat do volné přírody, jež bylo podpořeno fondem WWF, žije nyní v Rakousku kolem 25 medvědů. Podobně dobrá příležitost pro výskyt medvěda hnědého se nabízí i ve Švýcarsku. Medvěd nemá kdovíjak vysoké nároky, jediné, co potřebuje ke svému spokojenému životu, je dostatek jídla a místa pro zimní spánek. Nyní je pouze na nás, jestli mu jeho návrat umožníme. Na Šumavě můžeme vidět medvědy v hradním příkopě na zámku Český Krumlov. S jejich malými potomky natočil Václav Chaloupek krátkometrážní seriál, resp. Večerníček s názvem Méďové. V Německu se proslavili dva mědvědi: lední medvěd Knut a hnědý medvěd Bruno.
