Šumavský rozcestník: Vodokrty

Vodokrty

detailní info

kategorie: města a obce / města a obce
lokalita: plzeňsko
GPS: 49°35'24.786"N, 13°23'19.084"E

popis

Vodokrty je vesnice, část obce Řenče v okrese Plzeň-jih. Tvrz ze 16. stol. Zanikla, na návsi kaple z konce 19. stol. Rodiště a působiště obrozeneckého kronikáře a písmáka, rychtáře Václava Jana Maška (1795-1847). Ves Vodokrty se poprvé připomíná v roce 1239 (jako dvě vesnice), kdy ji od Svatobora z Přeštic koupil spolu s Přešticemi kladrubský klášter. Roku 1266 patřily dva lány v obci ke kostelu sv. Vavřince (kostel stával na Hůrce nad dnešním Starým Plzencem). Listinou z téhož roku daroval král Přemysl Otakar II. klášteru chotěšovskému zmíněné dva lány polí ve Vodokrtech. Poněvadž byly Vodokrty jměním duchovním, nesetkáváme se u nich vtéto době s vladyky. V době husitské přešly Vodokrty do světského držení a spolu s Přešticemi je pravděpodobně od roku 1420 drželi páni z Rýzmberka, kteří je připojili k hradu Skála. Zeman Ryneš, který se tu objevuje v roce 1463, zde byl asi jen dočasně. Při děleni rýzmberského majetku v roce 1505 se staly Vodokrty součástí švihovského dílu. V roce 1526 byly rozděleny, neboť Jan Půta švihovský prodal svou část Markvartovi z Hrádku na Renčích a druhou část (tj. poplužní dvůr s lesem Střížovem) prodal roku 1544 Jindřich z Rýzmberka bratrům Petrovi a Václavovi Lukavským z Řeneč. Při konečném rozdělení dostal Václav za díl Lukavici a Petr podržel Vodokrty. Petr zemřel v roku 1552 a odkázal dvůr své manželce Žofii z Kalenic. Ta prodala v roce 1561 vodokrtský díl Anně z Drahenic, vdově po Markvartovi z Hrádku. Tím byly Vodokrty opět spojeny a Anna si tu na počátku 60. let 16. století postavila tvrz. Po její smrti (zemřela v roce 1589 a je pohřbena ve vícovském kostele) se o statek rozdělily děti, ale nakonec jej získal manžel Anniny dcery Kateřiny Adam Boubínský. Jeho syn Zdeněk držel v roce 1599 Vodokrty a koupil k nim části vsí Únětic a Libákovic. Ale již v roce 1603 prodal vodokrtský statek Jáchymovi Ladislavovi Loubskému z Lub, tehdejdšímu majiteli statků Řenče a Dolní Lukavice. Vodokrtský statek se skládal z Vodokrt, Hájů, Předenic, Libákovic, tvrze a dvora Drahkova. Vodokrtská tvrz byla v té době již pustá, existovala tedy sotva 40 let a zanikla beze stopy. Dnes již nelze určit, kde stála. Jáchym Ladislav Loubský z Lub se zúčastnil stavovského povstání v letech 1618 - 1620 a byl odsouzen ke ztrátě poloviny jmění. Podvodem se mu však podařilo přesvědčit královskou komoru, že statky jsou zadluženy nad výši pokuty, a proto mu byly ponechány. Jáchym Ladislav Loubský z Lub předal roku 1623 statek Řenečským, kam patřily též obce Vodokrty a Knihy, svému synovi Adamu Jaroslavovi. Ten ihned prodal statek za 64 000 kop grošů míšeňských Janu Filipovi Kracovi ze Šarfenštejna. Krac ze Šarfenšteina byl původně kanovníkem ve Wurmsu, ale jeho neklidná povaha jej táhla jinam. Stal se vojákem, bojoval na císařské straně na Bílé Hoře, byl ustanoven plukovníkem bavorského knížete Maxmiliána a císař Ferdinand II. jej jmenoval komorníkem. Za pobělohorských konfiskací si koupil řadu statků (roku 1622 Rýzmberk, Kout na Šumavě a Zahořany, roku 1623 Řenče, roku 1624 Úsilov a Dolní Lukavici, kterou roku 1627 prodal a roku 1630 Žimutice). Jako cisařský generální vachmistr sloužil cisaři, ale protože ve vojsku byla dána přednost Aldringenovi, urazil se, začal tajně vyjednávat se Švédy a chtěl jim vydat Ingolstadt. Z obavy před vyzrazením uprchl k nepříteli, byl však v bitvě v Nordlingenu v roce 1634 zajat a převezen do Vídně. Odtud se mu sice podařilo uprchnout, ale na slezských hranicích byl chycen, převezen do Vídně, souzen a roku 1635 popraven. Statky mu byly ihned po zradě zkonfiskovány, získal je Valdštejn a postoupil je Šimonovi Thunovi. Po Valdštejnově pádu (1634) je převzala královská komora, která Řenče (v ceně 53 517 zlatých) vrátila původnímu majiteli Adamovi Jaroslavovi Loubskému na úhradu jeho pohledávek u ostatních věřitelů. Mezitím však vyšlo najevo, že jeho otec Jáchym Ladislav Loubský se v souvislosti s konfiskacemi dopustil podvodu, přiněmž byla královská komora značně poškozena. Protože nový majitel panství Kryštof Loubský (od roku 1657) nemohl pokutu zaplatit, byly statky Řenče a Dolní Lukavice zabaveny a císař Leopold I. je r. 1662 daroval Františkovi Albrechtovi z Harrachu. Od té doby byly Řenče trvale spojeny s Dolní Lukavicí. Hrabě František Albrecht z Harrachu prodal však v roce 1665 statky Lukavici a Řenče hraběti Karlovi Leopoldovi Caretto-Millesimo. Od něho je už v roce 1666 získal Pavel hrabě z Morzinu, který zemřel v roce 1 686. Zanechal po sobě dva syny, a to Jana Rudolfa a Ferdinanda Matěje, z nichž každý měl dostat polovinu panství. Jan Rudolf však prodal svůj díl i se statkem v Horní Lukavici svému bratru. Ferdinand zdědil s tímto statkem také Seč, v roce 1712 přikoupil Chlumcany a v roce 1717 Letiny. Hrabě Karel Josef Morzin prodal roku 1780 spojené panství hraběti Karlu Bedřichovi z Hatzfeldu a od něho je koupil v roce 1794 hrabě Hugo Damian ze Schonbornu. Tomuto rodu patřil dolnolukavický zámek až do roku 1945. Panství se skládalo ze čtyř statků: Dolní Lukavice s 18 vesnicemi, Lužan se 7 vesnicemi, Přeštic a Žerovic se 3 vesnicemi a Příchovic se 6 vesnicemi. Osud těchto hrabat sdílely i obce Vodokrty a Knihy až do roku 1925.