Šumava.cz

André Simone (27.května 1895, Jistebnice - 3. prosince 1952, Praha) vlastním jménem Otto Katz byl novinář, spisovatel a politický pracovník. V odboji proti nacismu používal i pseudonym Rudolf Breda. André Simone patřil mezi jedenáct mužů, kteří byli v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem odsouzeni k trestu smrti. Než je za úsvitu odvedli k dvěma šibenicím, psali v pankráckých celách své poslední dopisy – nejen nejbližším příbuzným, ale většina z nich také prezidentu Klementu Gottwaldovi. Narodil se jako nejmladší z trojice synův rodině obchodníka s látkami Eduarda a Otilie Katzových, v Jistebnici v rozvětvené větve Katzů. V roce 1913 byl poslán do Vídně na Císařskou exportní akademii. Studiu se příliš nevěnoval, neudělal zkoušky a byl vyloučen. Během roku na akademii se ovšem zapojil do studentské socialistické organizace, což byl na prestižní obchodní škole výjimečný počin (k nadšení pro socialismus jej strhl starší bratr Robert). Po vypuknutí první války byl mladičký Otto poslán na frontu. Na Štědrý den roku 1914 byl raněn. Během rekonvalescence dezertoval, byl dopaden a sedm měsíců strávil ve vězení v pražské posádkové pevnosti a pak musel zpátky na frontu. Na začátku roku 1918 znovu dezertoval a šťastně se dočkal konce války. V letech 1918 – 1919 se zúčastnil revolučních událostí v Německu. Vystřídal několik zaměstnání za kancelářským stolem, ale nikde dlouho nevydržel. Podnikavého Andrého to táhlo ke psaní a k divadlu. Na přelomu let 1919–1920 pracoval několik měsíců v zákulisí vyhlášené divadelní scény v Teplicích. V té době se seznámil se začínající herečkou Marlene Dietrichovou a stali se z nich milenci. V roce 1920 se v Praze seznámil s Egonem Ervínem Kischem a stali se z nich doživotní přátelé. Na jeho popud vstoupil v roce 1922 do Komunistické strany Německa. Také se zamiloval do Soňy Bogsové, o čtyři roky starší přitažlivé herečky, která byla zadaná a měla se vdávat. Přebral ji jejímu snoubenci a na podzim 1921 spolu prchli do Berlína. Soňa se stala Ottovou první manželkou a brzy nato i matkou dcery Petry. V Berlíně pracoval jako volný novinář a reklamní agent, psal divadelní scénáře a hry pro rozhlas. V roce 1924 nastoupil do redakce levicového časopisu Das Tagebuch. V roce 1924 začal v Berlíně pracovat v redakci levicového Das Tagebuch, v 1927 byl provozním ředitelem avantgardního Proletářského divadla v Berlíně (založil Erwin Piscator). Ten ho posléze seznámil s předním činitelem Komunistické strany Německa Willim Münzenbergem. Od 1929 byl Otto Katz zaměstnán v nakladatelství Mezinárodní dělnické pomoci, které vedl právě Willi Münzenberg (1889-1940; šéf propagandy německé KS) a který ho později (1931) vyslal na dvouleté „školení“ do Sovětského svazu -do Moskvy. Zde jako člen Kominterny stal zřejmě též agentem sovětské zpravodajské služby. Koncem září 1931 přijela za Katzem Ilse Klagemannová (1903–1987) a nastoupila v novinách Kominterny Deutsche Zentralzeitung. Poznal ji krátce předtím v Berlíně, kde pracovala jako sekretářka v divadle. Ta byla oddanou členkou strany. V prosinci 1931 se za tehdy už rozvedeného Katze provdala a v dalších letech se stala jeho důvěryhodnou a stálou pomocnicí. Po nástupu Hitlera k moci (1933) odešel Willi Münzenberg do Francie, založil tam protifašistické nakladatelství Editions du Carrefour a povolal k sobě i Otto Katze. Ten přijal jméno André Simone a pod tímto jménem potom dále vystupoval (i v USA a v Mexiku). Katz byl hlavním autorem Hnědé knihy o požáru Říšského sněmu a potom za velké účasti médií uspořádal v Londýně tzv. vzdoroproces, který měl odhalit nacistickou účast při požáru sněmu. V říjnu 1935 odjel i s manželkou do Ameriky. V roli charismatického protifašistického bojovníka získal peníze na protihitlerovskou propagandu, ale také na svou stranu tvůrce z Hollywoodu. Jeho historky o zvěrstvech nacistů i o tom, jak je dokázal obelstít, posléze inspirovaly scenáristy. Jako typ neohroženého bojovníka za svobodu se stal počátkem čtyřicátých let předlohou postav ve dvou válečných oscarových trhácích – československého uprchlíka Victora Lászlóa ve filmu Casablanca (jednoho z nejslavnějších děl světové kinematografie) a hlavního hrdiny filmu Stráž na Rýně. Po devíti měsících za oceánem se manželé Katzovi museli vrátit do Evropy. Zamířili do Španělska, kde v roce 1936 vypukla občanská válka. Během tříleté mise v bojující zemi jednal Katz v duchu instrukcí sovětské zpravodajské služby (v tiskové agentuře-kanceláři, která zprávami a komentáři psala v komunistickém duchu o španělské občanské válce) a za jeho činností dodnes zůstala řada otazníků. V roce 1937 agenturu A. Simone sám vedl (agenturu založil Münzenberg se španělským ministrem zahraničí Alvarazem del Vayo). I v tomto období aktivně publikoval. Pod pseudonymem O. K. Simon vydal v Paříži v roce 1938 knihu Hitler ve Španělsku. Po vítězství Franca se v roce 1939 vrátil do Paříže, kde příští rok zažil rychlou porážku Francouzů po Hitlerově vpádu do země. Už jako André Simone píše svou další, snad již desátou knihu – tentokrát o francouzské mnichovanské politice. Nazval ji J’accuse! (Žaluji!), ta nejdříve vyšla anglicky v USA (1940), kde se stala bestsellerem, po válce pak ve Francii a později i česky. Během své služby pro OGPU se Simone údajně podílel na likvidacích komunistů i nekomunistů. Zmiňován je hlavně jeho záhadně zesnulý blízký spolupracovník Münzenberg. Zanedlouho se o jeho aktivity začala zajímat FBI a tak Katz-Simone „zmizel“ do Mexika. Odjel tam v říjnu 1940 s manželi Kischovými. Činnost André Simona byla vázána především na německou antifašistickou kolonii a německé publikum v zemi. Byl zahraničně politickým poradcem odborového předáka Lombarda Toledana. Jako československý občan pracoval pro popularizaci Československa a československého antifašistického exilu. Jako člen Československo-mexické asociace (Asociación checoslovaco-mexicana) se podílel na ustavení a profilaci tiskového orgánu československé kolonie v Mexiku – El Checoslovaco en Mexico. Z Mexika André Simone v polovině února 1946 odjel se svou ženou a manželi Kischovými. Po zastávkách v New Yorku, Londýně a Frankfurtu nad Mohanem přijeli 21. března 1946 do Prahy. Nejdříve byl spolupracovníkem a v roce 1948 se stal mezinárodněpolitickým komentátorem Rudého práva (údajně zde také byl pověřen dohledem na české komunisty). Vedl také tiskové oddělení ministerstva zahraničí a učil na novinářské fakultě. Při jedné cestě do Německa se po více než dvaceti letech opět setkal s dcerou Petrou, kterou musel opustit krátce po jejím narození. Studovala práva a po prázdninách začala jezdit do Prahy. Zúčastnil se Mírové konference v Paříži (srpen 1946). Tam jej Molotov nazval „globetrotterem“ a tak vyjádřil nespokojenost nad „světoběžníkovou“ pařížskou účastí. Tak byl André Simone odsunut z žurnalistického výslunní. Dle tvrzení agenta britské tajné služby E. H. Cooridge se podílel i na retušování „sebevraždy“ Jana Masaryka v březnu 1948. Ve velkém politickém procesu (1951 – 1952) s Rudolfem Slánským a spol. (stál jako jeden ze 14 obžalovaných před státním soudem v pankrácké jednací síni - jeho průběh vysílal od 20. listopadu rozhlas) byl též obviněn a odsouzen k trestu smrti a 3. prosince 1952 popraven. Kompromitující materiál na Simona poskytl KSČ italský komunistický předák Vittorio Vidali. Na konci roku 1950 posílá do Prahy dokumenty, týkající se údajných „intrik a úchylkářství německých komunistů v Mexiku za druhé světové války“. Skončil na jedné české silnici za Prahou, kam kvůli náledí nasypali příslušníci StB popel jedenácti popravených v prosinci 1952. V roce 1963 byl Simone rehabilitován a 30. dubna 1968 mu byl prezidentem ČSSR Svobodou udělen in memoriam Řád republiky, který převzala vdova Ilsa Katzová-Simonová.