Šumava.cz

Luděk Munzar (20.března 1933, Nová Včelnice / dříve  Nový Etynk – 26.ledna 2019, Praha) byl český herec, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze, které opustil roku 1990 spolu se svou manželkou herečkou Janou Hlaváčovou.

Luděk se narodil v tehdejším Novém Etynku (dnešní Nové Včelnici) v Havelkově mlýně u zámku, který měli tehdy rodiče Luďka Munzara v nájmu. Tento areál z 19. století stojí v ulici Podskalí pod hrází Zámeckého rybníka. Vedle je dominantou komín z doby, kdy tam fungovala továrna na houně. Až v dospělosti se při jedné debatě s Rudolfem Hrušínským vzájemně překvapili tím, že se v Novém Etynku narodili oba. Hrušínský tam přišel na svět o necelých 13 let dříve, v roce 1920, během herecké štace svých rodičů.

Když byl budoucímu herci necelý rok, rodina v době krize z Nového Etynku odešla. Usadila se ve Smiřicích u Hradce Králové. Tam také herci udělili čestné občanství. Vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové. Celý život ho přitahovala technika a během dětství a dospívání měl velký sen stát se vojenským stíhačem. Nakonec ale dal přednost herectví, o které se začal zajímat během středoškolského studia, kdy hrál v mládežnickém souboru Mladá scéna v Hradci Králové. V letech 1952-1956 vystudoval u Vítězslava Vejražky pražskou DAMU. Letectví, stejně jako automobilová vášeň, se mu staly životním koníčkem.

První angažmá získal v roce 1956 v Mladé Boleslavi. Už po jedné sezóně si ale talentovaného mladíka všimli v Praze, a tak se roku 1957 objevil na jevišti Národního divadla. Zobrazoval nejdříve romantické hrdiny a revoltující mladíky, ale postupně se vypracoval jako psychologický herec ztvárňující složité charaktery. V 70. a 80. letech patřil k těm hercům, kteří utvářeli podobu Národního divadla. Vynikal výrazově bohatým herectvím a řada jeho představení patřila k legendám českého divadelnictví. Hrál např. Švandu ve Strakonickém dudákovi, Mercuria a Jindřicha V. ve Shakespearových hrách, v Brechtově hře Zadržitelný vzestup Arthura Uie si zahrál bezohledného gangstera jako podobenství Adolfa Hitlera. Postupně se propracoval i k divadelní režii, v roce 1989 v Národním divadle režíroval Goldmanova Lva v zimě a střihl si tam i hlavní roli Jindřicha II. V národním divadle si našel i životní partnerku - stala se jí známá herečka Jana Hlaváčová.

Ještě za vysokoškolského studia Munzar okusil práci v televizi, hned v počátcích jejího vysílání působil jako televizní hlasatel. Televize mu po celou dobu jeho herecké kariéry také poskytovala větší prostor. Po ukončení DAMU se začal objevovat v malých filmových rolích, ty významnější přišly až v 60. letech. Zahrál si např. v Sequencově snímku Atentát nebo v Kočáru do Vídně od Karla Kachyni, kde ztvárnil jednoho ze dvou německých zběhů. Jako kariéristický funkcionář se objevil v dramatu Žert podle románu Milana Kundery. V 70. letech zazářil v Čarodějově učni od Karla Zemana, kde se stal vypravěčem a propůjčil svůj hlas malému Krabatovi.

Dne 12. června 1957 se oženil se svojí první manželkou, loutkoherečkou Naděždou Munzarovou, se kterou měl dceru Johanu (* 1962). Po rozvodu v roce 1964 se roku 1969 oženil s Janou Hlaváčovou, se kterou měl druhou dceru Barboru Munzarovou, která je také herečkou. Vyženil také dceru Terezu (* 1963), kterou měla Jana Hlaváčová z prvního manželství s Jiřím Michným. Jeho první manželka Naděžda Munzarová se v roce 1967 vdala za Ivana Krause, bratra Jana Krause, a roku 1968 spolu s dcerou Johanou emigrovali.

Spolu s Janou Hlaváčovou byli jedni z mála českých umělců, kteří nepodepsali tzv. Antichartu odsuzující prohlášení Charty 77. Luděk Munzar o tom v roce 2013 řekl: „Komunisti udělali Antichartu a já ji nepodepsal, ale nikde jsem o tom nemluvil. To je celé.“

V 80. letech si zahrál např. velitele žoldnéřů v dobrodružném historickém příběhu Poslední propadne peklu, hlavní roli skláře Jakuba Cirkla si zahrál v průměrném televizním seriálu Synové a dcery Jakuba skláře. Zajímavou příležitost dostal v televizní inscenaci Ubohý pan Kufalt, kde si zahrál propuštěného trestance v Německu postiženém hospodářskou krizí. V 90. letech se zaskvěl jako Pilát v inscenaci Pilát Pontský, onoho dne. Objevil se také jako kriminalista v inscenaci Příběh kriminálního rady. Větší roli soudce Bareše získal i v seriálu Na lavici obžalovaných justice.

V roce 1989 získal s Tatraplánem Sport 602 titul mistra Evropy v závodech automobilových veteránů.

Pracoval také v dabingu a v televizi. Svůj hlas propůjčil zejména americkému herci Paulovi Newmanovi. Měl slabost pro rozhlas a účinkoval v řadě rozhlasových pořadů. Od ledna 2015 připravoval pro Dvojku Českého rozhlasu společně s Františkem Novotným pořad Okouzlení slovem.

V roce 1990 Luděk Munzar opustil spolu se svou ženou Národní divadlo, protože jeho představy o poslání a směřování divadla se odlišovaly od představ nového vedení. Manželé spolu začali jezdit po zájezdech s pořadem S vůni šminek a benzínu a měli více než 350 vystoupení. Krátký čas se pokoušel Munzar neúspěšně podnikat v automobilových službách. Do divadla se už jako herec nevrátil, příležitostně se věnoval divadelní režii. V posledních letech se zapsal do paměti televizních diváků především jako průvodce televizními cykly scénáristy a režiséra Bedřicha Ludvíka Rozhlédni se, člověče, dále Paměť stromů a Zpátky k pramrnům. Je autorem knihy Když jsem to slíbil o svém vztahu k létání a knihy říkadel S vůní vánku po heřmánku věnované své vnučce Aničce.

Zemřel po dlouhé, těžké nemoci ve spánku dne 26. ledna 2019 v Praze-Modřanech ve věku 85 let. Poslední rozloučení se uskutečnilo prvého února 2019 v budově Národního divadla. Hrob Luděk Munzar nemá - dne 11. května 2019 byl jeho popel pouze rozsypán na rozptylové loučce zbraslavského hřbitova.