Šumavský rozcestník: Machník František

Machník František

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: strakonicko
GPS: 49°14'19.495"N, 13°57'45.494"E

popis

František Machník (30.dubna 1886, Nebřehovice u Strakonic - 21.listopadu 1967, Ždánice u Hodonína) byl československý politik, meziválečný ministr národní obrany (od roku 1935 do roku 1938 ve třetí vládě Jana Malypetra, druhé vládě Milana Hodži a třetí vládě Milana Hodži) a poslanec Národního shromáždění za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu (agrárníky). František byl bratrancem Rudolfa Berana. Gymnaziální studia strávil v Českých Budějovicích. Jeho profesní zaměření plynulo z absolutoria vysokoškolských studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde dosáhl pedagogické aprobace pro vyučování českému a německému jazyku. Politicky byl organizován od mládí v agrární straně, kde se stal spoluzakladatelem a prvním jednatelem Sdružení agrárních akademiků. Pedagogicky byl činný v Chrudimi a v Klatovech. V letech 1925-35 byl ředitelem Švehlovy vyšší školy hospodářské v Klatovech. V Klatovech se také stal například náčelníkem jízdního odboru Sokola v Klatovech a starostou Selské jízdy v Klatovech, dále působit ve funkci župního důvěrníka Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu ve volebním kraji Plzeň. Nikdy se nestal vojákem, i když se v roce 1919 dobrovolně přihlásil k vojenské službě v chrudimské skupině Sokola, ale do československé armády povolán nebyl. Dlouhodobě se angažoval v agrární straně. Patřil k hlavním postavám okolo České agrární společnosti, jež byla založena na jaře 1918 jako odborná, ekonomická a intelektuální platforma na podporu agrárního hnutí. V parlamentních volbách v roce 1925 byl za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu (agrárníky) zvolen do Národního shromáždění. Mandát pak obhájil v parlamentních volbách v roce 1929, kde se stal místopředsedou branného výboru i parlamentních volbách v roce 1935. Jako jeho člen věnoval od počátku pozornost všem otázkám, spjatým s československou armádou. Do ústavní funkce ministra národní obrany jej Tomáš Garrigue Masaryk, prezident republiky, jmenoval 4. června 1935. Z titulu své vládní funkce se stal členem širšího i užšího předsednictva agrární strany, tedy jejích nejvyšších orgánů. Svou osobností zaštiťoval všechna zásadní rozhodnutí v oblasti intenzivní výstavby moderní armády. Poslanecké křeslo si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž ještě v prosinci 1938 přestoupil do poslaneckého klubu nově utvořené Strany národní jednoty. Ministerstvo národní obrany vedl v době intenzivní modernizace československé branné moci. Zasedal v Nejvyšší radě obrany státu. Usilovně podporoval návrhy a požadavky Hlavního štábu. Účelně spolupracoval s jeho náčelníkem arm.gen. Ludvíkem Krejčím (ve funkci v letech 1933?1939). Velice dobré vztahy měl v těchto souvislostech s prezidentem republiky Edvardem Benešem. Shodoval se s ním v zájmu o modernizaci armády. Od roku 1932 byl také starosta Československého národního svazu střeleckého, od roku 1933 předseda organizační komise Vojenského ústavu vědeckého. V letech 1935-38 ministr národní obrany. Činný také publicisticky (Venkov, brannost, tělovýchova a sport, Vytrvejme v práci, Brannost národa a střední škola). Kromě poslaneckých funkcí zastával i ministerské posty. Už v roce 1932 se stal starostou Československého národního svazu střeleckého a angažoval se ve Vojenském vědeckém ústavu. V kolegium vlády Milana Hodži setrval až do 22. září 1938, kdy tento kabinet podal demisi pod tlakem kritické mezinárodní a vnitřní situace. Mnichov a jeho následky těžce nesl a považoval je za hlubokou osobní tragédii. Před rozbitím Česko-slovenské republiky se do nejvyšší exekutivy již nevrátil. V období Druhé republiky byl politicky činný jako člen Strany národní jednoty (SNJ). Za německé okupace se zapojil do odboje. Kvůli tomu byl v roce 1943 zatčen a 26. února 1944 odsouzen k trestu smrti. Dne 9. září téhož roku byl verdikt změněn na trest deseti let v káznici. Vězněn byl v Ebrachu a v koncentračním táboře Straubing. Po osvobození jej předmnichovská příslušnost k agrární straně a také zapojení do SNJ stigmatizovalo natolik, že byl v červnu 1945 zatčen. Domnělé ústupky Sudetoněmecké straně, které měly poškodit zájmy obrany státu, se ale neprokázaly, a tak byl na jaře 1947 zbaven všech obvinění. Ani to však nebyl konec útrapám, jež poznamenaly jeho život prakticky od počátku německé okupace. Po únoru 1948 se na něho zaměřila komunistická moc, neboť náležel k dříve vysoce exponovaným osobnostem agrární strany. V roce 1952 byl odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody na základě vykonstruovaných obvinění ze zločinu velezrady. Komunistická justice v rámci soudního procesu mimo jiné zcela zdeformovala Machníkovy zásluhy z doby výkonu ministerské funkce, když jej osočovala z protisovětských úkladů. Na jaře 1953 byl amnestován po smrti Klementa Gottwalda a po nástupu Antonína Zápotockého do funkce prezidenta republiky. Léta věznění, s tím spojené útrapy a ústrky v občanském životě zanechaly závažný otisk na Machníkově zdravotním stavu. Do širšího povědomí veřejnosti se jeho jméno opět dostalo až po listopadu 1989.