Šumava.cz

Jan Koblasa (5.října 1932, Tábor) je významný český malíř, sochař, grafik a autor mnoha filozofických esejů žijící v Německu. Narodil se v Táboře a jeho otec byl hudebník - přál si, aby syn byl také hudebníkem. Jan studoval na gymnáziu v Teplicích, kde v roce 1952 úspěšně složil maturitní zkoušku. Během let 1952 – 1958 studuje na Akademii výtvarných umění v Praze, pod vedením sochařů Jana Laudy a Karla Pokorného a řezbářem a medailérem Otakarem Španielem. Ze studií byl ještě před dokončením málem vyhozen za závěrečnou práci – akt ženy, který se nehodil do komunistické představy o umění. Během let 1950 – 1959 studuje scénografii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze pod vedením světoznámého jevištního výtvarníka Františka Tröstera. Během svého působení na studiích žil ve velké chudobě, neboť sochařský materiál byl velice drahý, bydlel v menším podkrovním prostoru v Nuslích, později přebýval v bývalé kuchyni ve sklepě ve vile barona Riegra na Špejchaře. Což pro něj bylo velmi depresivní. V roce 1954 patřil mezi zakládající členy skupiny Šmidrů. Což byl v základech vlastně pánský klub ve smyslu anglických klubů, jehož název vznikl úplnou náhodou jako výsledek menší potyčky Karla Nepraše s jeho přáteli a mj. i s Janem Koblasou. Členové této skupiny si před své jméno při podpisování dávali zkratku „šm.“ Společně založili dechovku a později třeba i hokejový klub. V roce 1958 pořádal první samostatnou výstavu portrétů a kreseb v Galerii Dílo v Teplicích a získává cenu Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1959 se účastní výstavy Junge Kunst ve Vídni, kde získal bronzovou medaili. V roce 1962 je zastoupen ve Washingtonu na výstavě s názvem Art Since 1950 a na neoficiální výstavě českého a polského abstraktního umění ve Varšavě s názvem Argumenty ´62. V roce 1963 vystavuje s Mikulášem Medkem na zámku v Teplicích. V roce 1964 vystavuje v Galerii výtvarného umění v Litoměřicích. V témže roce je zastoupen na Výstavě D v Nové síni v Praze a na výstavě Phases pořádané v Bruselu. V roce 1965 byl zastoupen na mnoha zahraničních výstavách např. v Bochumi, v Baden – Badenu, v Berlíně, v Mnichově, v Aquileji a v Lutychu. V roce 1966 byl zastoupen na výstavě v Syrakusách. V roce 1968 byl zastoupen na výstavě Československého sochařství v Paříži. V roce 1968 úspěšně absolvoval samostatnou výstavu při Kielerwoche ´68 v Kielu. V roce 1969 organizuje výstavu v Milánu. V roce 1971 získává cenu na bienále grafiky v Lublani. V roce 1976 se účastnil výstavy v Museum Bochum a v Galerii Christoph Dürr v Mnichově. V roce 1987 byl zastoupen na výstavě československého umění 20. století v Bochumi a na výstavě německé grafiky v Barceloně. V roce 1988 se účastnil bienále evropské grafiky v Heidelbergu. 1989 se účastnil výstavy sochařských prací ve Schleswigu. O dva roky později se účastnil výstav většího rozsahu v Belvederu v Praze a v Hamburku v Kampnagelfabrik. V témže roce byl pozván i na výstavu Český informel pořádanou v Galerii hlavního města Prahy. V roce 1963 vytvořil rozměrný obraz pro halu Československých aerolinií ve Varšavě a reliéf pro letištní halu v Košicích. V roce 1964 získává první cenu za výtvarné řešení letištní haly v Praze Ruzyni. V roce 1965 spolupracuje s Otomarem Krejčou v Divadle za branou. V roce 1966 podnikl první větší cestu po Evropě, při které navštívil Německo, Holandsko, Belgii a Francii. V roce 1968 absolvoval pracovní pobyt ve Spolkové republice Německo. V roce 1968 podnikl cestu do Itálie, kde se dozvěděl o okupaci Československa a zůstává zde v exilu. V roce 1969 se stěhuje do Kielu a Spolková republika Německo mu dává politický azyl. V roce 1970 podnikl první cestu po Spojených státech Amerických. V roce 1972 mu byla udělena profesura na Muthesius Hochschule v Kielu. V Německu vytvořil reliéfy pro divadlo v Oldenburgu (1972), Ukřižování pro kostel v Dietrichsdorfu (1983), plastiky Sedm dní a Sloup života pro Kiel (1989) a mnoho dalších veřejných zakázek. V témže roce se přestěhoval do Tökendorfu a účastnil se bienále v korejském Soulu. 1975 absolvoval stipendijní pobyt ve Francii a v roce 1978 pracovní pobyt v americkém New Yorku. Během roku 1980 podnikl cestu do Izraele. V roce 1982 se přestěhoval do Hamburku. V roce 1984 navrhl v Koselu hrobku rodiny Rathke. V roce 1989 se účastnil mírového sympozia v izraelském Eilatu. V roce 1993 podnikl cestu do Indie, Thajska a Kambodže. V roce 1997 začíná zařizovat ateliér na Ibize. 1998 končí svou činnost pedagoga v Kielu a od roku 1999 pracuje pro Mezinárodní muzeum soch v Egyptském Asuánu. V roce 2001 je požádán, aby vytvořil náhrobní kámen Ivanu Divišovi v Praze. V roce 2002 se po smrti svého blízkého přítele a kolegy Václava Nepraše ujímá vedení sochařského ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze. Zde vydrží jen do roku 2005 a pak zde svou pedagogickou praxi ukončuje. V roce 2002 bylo Janu Kolbasovi uděleno státní vyznamenání 1. stupně Medaile Za zásluhy prezidentem Václavem Havlem. Jeho dílo je známo po celém světě, je tudíž zastoupen v mnoha významných sbírkách a galeriích po Evropě, Asii, Americe a dokonce i v Africe.