Šumava.cz

Antonín Chittussi (1.prosince 1847, Ronov nad Doubravou – 1.května 1891, Praha) byl významný český krajinář 19. století, žák J. M. Trenkwalda a Jana Swertse, předchůdce Antonína Slavíčka a nástupce Adolfa Kosárka. Antonín Chittussi se narodil 1. prosince 1847 v Ronově nad Doubravkou jako syn české matky a italského otce a jako nejstarší z pěti sourozenců (na živu zůstali čtyři, on a tři sestry). Jeho otec Jan byl jedním ze čtyř dětí Johanna Chittussyho, dědečka Antonína Chittussiho, kupce z Ferrary, který přišel za napoleonských válek do Čech. Oženil se tu s rodačkou z Labské Týnice Kristinou Jeřábkovou a jeho novým bydlištěm se stalo městečko Ronov nad Doubravou pod Železnými horami, kde si postavil dům a usadil se. Po smrti Johanna Chittussyho se jeho syn Jan, malířův otec, ujal obchodu. Byl to vzdělaný muž, který se projevoval vždy jako český vlastenec. V roce 1860 byl zvolen ronovským starostou (tehdy si také změnil písemnou podobu svého příjmení z Chittussy na Chittussi). Oženil se s Pavlínou Fialovou, dcerou hostinského z Rohozné. Jako první se jim narodil syn Antonín Chittussi. Jakožto jediný syn ze čtyř žijících sourozenců byl pokládán za rodového nástupce v obchodě. U Antonína se ale od mládí projevovalo výtvarné nadání, které mohl rozvíjet při studiu reálného gymnázia v Čáslavi a v Kutné Hoře, kde ho učil kreslení František Bohumír Zvěřina, absolvent krajinářské školy na pražské Akademii. V osmnácti letech odjel Antonín Chittussi do Prahy, kde chtěl původně studovat na technice. Za dva roky ale vstoupil na pražskou Akademii výtvarných umění, kde v té době též studovali Mikoláš Aleš, Jakub Schikaneder, Josef Tulka, Josef Václav Myslbek, František Ženíšek. V roce 1868 Chittusi akademii opouští a odchází do Mnichova, jehož akademie patřila k nejprestižnějším a nejvyhledávanějším. Ani zde však tento výrazný talent nenalézá nic jiného než konvenční opakování historických námětů. Po roce studia v bavorském hlavním městě rozhodnou vnější okolnosti o umělcově dalším osudu. Je povolán k vojenské službě v rakousko-uherské armádě, a odchází proto do Vídně, aby zde byl odveden. Ve Vídni však, zejména díky přímluvě svého strýce, který byl vyšším důstojníkem, může dál pokračovat ve studiu umění na vídeňské akademii. Nalézá ovšem jen další průměrnou školu, která jej, jak se zdá, nemůže ničemu novému naučit. Přesto na vídeňské akademii setrvá ještě další tři roky. V této době je zřejmě samotnému Chittussimu jasné, že nikdy nebude malířem historických námětů – kreslený karton Žižka před Rábím z roku 1872 je jen špatně naaranžovanou scénou v konvenčních kulisách. Jde o bídný výsledek tolika let akademických studií. V první polovině roku 1873 malíř cestuje po Uhrách – to málo z děl, která se nám z tohoto období dochovala, ukazují sice ještě těžkopádné, ale obdivuhodně procítěné vidění krajiny. Rozsáhlé do daleka se táhnoucí uherské stepi pod vysokou oblohou nejsou zpracovány nijak obratně, přesto právě zde můžeme vysledovat počátek Chittussiho velkého umění, které nevytrysklo náhle, ale v umělci postupně dozrávalo. Rozhodujícím momentem v malířově životě byla okupace Bosny a Hercegoviny v roce 1878, které se účastnil jako záložník pražského 21. pluku. Tato násilná anexe plná ukrutností vůči obyvatelstvu, jichž byl svědkem, natrvalo proměnila Chittussiho nejen jako člověka, ale i jako umělce. Jeho názory na válku, na uspořádání společnosti a na obecnou morálku byly účastí v tomto tažení zřetelně ovlivněny. Velkou morální oporou mu byla láska ke Zdence Braunerové a jejich dlouholetá korespondence dnes představuje nejcennější pramen poznatků o malířově životě a smýšlení. Ani v Bosně nepřestává být Chittussi především malířem. Jeho díla z této doby, vedená spíše okamžitými pohnutky než uměleckým záměrem, jsou bohužel z velké části nenávratně ztracena. Jeden z mála dochovaných obrazů Mohamedánský hřbitov v Bosně z roku 1878 nese stopy neklidných okolností svého vzniku. Technicky se příliš neliší od obrazů namalovaných těsně před bosenským tažením, jakým je dochovaný Přívoz u Davle z téhož roku. Víme, že tyto obrazy byly vystaveny v Umělecké besedě ve Vídni, kde sklidily poměrně velký úspěch, ale ten lze spíše přičíst charismatické osobnosti mladého umělce než jejich kvalitě, která stále ještě nebyla valná. Umělec to ví, v jednom z dopisů Augustě Braunerové, Zdenčině matce, zaslaném již z Paříže 25. května 1879 Chittussi píše: „posavadní činnost má byla nadarmo". V říjnu roku 1878 odjíždí na krátko Itálie, kde v dopise Zdence Braunerové napsaném v Castel Vecchio sděluje, že se vrací domů. Za jeho krátkého pobytu v Praze se jeho citový vztah ke Zdence Braunerové patrně ještě více prohloubil, její patricijská rodina jej přijala nadmíru dobře. Chittussi měl citlivou a výbušnou povahu, která nebyla ochotna se jakkoli přizpůsobovat. Ale vyloženě konfliktním typem Chittussi nebyl a byl považován za nadějného umělce (i když v té době ještě nezaslouženě), a proto mohl být pro dceru z měšťanské rodiny jistě dobrou partií. V prvních březnových dnech roku 1879 odjíždí mladý umělec do Paříže. Jeho zastávka v Norimberku je přesně datována 5. března. Chittussi o pouhého půl roku zmeškal světovou výstavu, která tolik znamenala pro francouzské umělce. Do Paříže přichází téměř současně s Hynaisem, na rozdíl od něj však jako nehotový, nevyzrálý a nevyhraněný umělec. Je si toho vědom a prožívá i jisté pocity beznaděje a přehnané sebekritiky. Nezahálí však. To, co se v něm střádalo po dlouhá léta, má být teprve v Paříži zúročeno a zhodnoceno ve velikém díle. Jména umělců, již ho v Paříži provázeli, jako byl Minet, Conquand, Guillemet či sochař Lombard, nám dnes již mnoho neřeknou – jak už se stává, zprvu nevýrazný žák překonal nakonec své učitele. Chittussi je právem řazen mezi umělce takzvané barbizonské školy, uměleckého směru nesoucího jméno malé obce Barbizon nedaleko Fontainebleau. Umělci této školy se věnovali převážně krajinomalbě a byli to právě oni, kdo otevřeli cestu k modernímu malířství. Právě barbizonská škola objevila způsob užití čistých barev nanášených v drobných skvrnách či čárkách na plátno, právě ona se snad jako první zabývala světelnými efekty a propagovala malbu v plenéru. Mnohem slavnější impresionismus z této školy přímo vycházel a je jejím přirozeným vyústěním. Chittussi byl francouzským uměním ovlivněn jako málokterý český umělec, jeho náměty i styl jeho malby, vše je nyní francouzské a tolik vzdálené českému uměleckému prostředí, které je v této době formováno zejména velkými národními úkoly, jakým byla například výzdoba Národního divadla, a stává se do jisté míry provinčním. V květnu roku 1879 prochází Chittussi právě okolí Fontainebleauského lesa, kde barbizonská škola vznikla. Jistě také předtím v dubnu viděl čtvrtou výstavu impresionistů na avenue de l´Opéra a zaujal k ní stanovisko. Nemohl však a nikdy nepřijal impresionismus v jeho analytické podobě, která se rozvíjela v osmdesátých letech, to bylo jeho naturelu zřejmě zcela cizí. Jeho vnímání bylo intuitivní a citové, nikoli až vědecky přesné což bylo impresionistickým cílem. Chittussiho talent, který vydával své plody dosud jen po malých krůčcích, jakoby nyní postupoval mílovými kroky. Vše je zpočátku neumělé, ještě jeho drobná práce Les fountainebleauský z roku 1879 je nesmělá a úzkostlivě malovaná, jeho pokroky však byly obdivuhodné, jen o velice krátkou dobu později namalovaný Les ve Fountainebleau (1879) či jeho Podzim ve Fountainebleau nás překvapí neobyčejnou jistotou práce. Chittussi se doslova nalezl. Dlouhé roky zdánlivě marného tápání nakonec přinesly své plody a s trochou nadsázky můžeme říci že Fountainebleauský les zrodil dalšího velkého mistra. Ještě v tomtéž roce maluje Krajinu u Asnieres a obraz označený jako Gentilly-Arcueil, které jsou na svou dobu už mimořádně vyspělé a malířsky kultivované. Maluje místa v okolí Paříže, Montmartre i několik pohledů na město. V letech 1880 až 1881 Chittusi přebývá v Paříži v rue Blanche č. 8. V této době vznikají velká náročná plátna a začíná zde autorova série krajin s řekou, která pokračuje i v následujících letech. Malíř se inspiruje zejména obrazy Daubignyho s podobnými náměty. Sem patří především obrazy Krajina u řeky, Lodě na Seině a později se k nim přiřadí Seina u Suresnes (1885), Krajina se Seinou (1885) či Vltava u Roztok (1884). Malíř se také vrací k námětům z Fontainebleau, například v obraze Krajina při západu slunce (1881), a patří sem také nádherné mistrovské dílo Krajina se zřícenou zdí (Spáleniště v Champigny, 1881). V roce 1882 jede umělec na pozvání knížat Radziwillů do Ermenonville nedaleko Selis v kraji Valois. Chittussi zde zřejmě alespoň zčásti pracoval pro šlechtickou rodinu a pravděpodobně se mu to příliš nezamlouvalo. Zachoval se jen jediný obraz z tohoto půlročního období, jde o Labutě na jezeře. I když umělcovo dílo z tohoto období neznáme tak jako další rozsáhlé části jeho tvorby, je pravděpodobné, že se v této době inspiroval prací Corotovou, kterému tento kraj učaroval, o čemž svědčí i následující Chittussiho díla. Vrátil do Prahy, aby tu studoval historickou malbu. Na Akademii se ale zapletl do studentských protestů proti německému profesorovi Alfredu Woltmannovi, který v Praze přednášel dějiny umění. V jeho pojetí této tematiky se projevoval naplno německý šovinismus, když označil vznikající Národní divadlo za plagiát německého umění. To velice pobouřilo české studenty, kteří uspořádali protestní akci a donutili profesora Woltmanna opustit budovu Akademie. Hlavními aktéry incidentu byli Mikoláš Aleš a Antonín Chittussi. Po následném policejním vyšetřování a odpykání trestu (5 dní vězení), opustili oba na doporučení akademických představitelů školu. Po opuštění školy začal pracovat jako ilustrátor různých časopisů, hlavně časopisu Česká včela, kam přispívali i spisovatelé a básníci Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Eliška Krásnohorská nebo Julius Zeyer. Antonín Chittussi se stal populární u pokrokové veřejnosti a dostal se tak do vlasteneckých společenských a uměleckých kruhů. Seznámil se také s rodinou advokáta a poslance JUDr. Františka Augusta Braunera a jeho ženy Augusty Braunerové, amatérské malířky a mecenášky umění, pocházející ze šlechtické rodiny. Brzy se spřátelil hlavně s jejich dcerou Zdenkou Braunerovou, pozdější významnou českou malířkou a výtvarnicí. Oba se zajímali o krajinomalbu a vedli spolu vášnivé diskuse o umění. To ona byla iniciátorkou jeho malířského zaměření na moderní realistické pojetí malby a díky ní se seznámil s existencí slavné francouzské krajinářské školy zvané Barbizonská škola. Po návratu do Čech namaloval ještě dvě zdařilá díla s tematikou řeky Vltavy. Ta se ale nevyrovnala mistrovskému dílu Potok v pahorkatině (Krajina se zříceninou hradu Ronov), které vytvořil, když na čas zavítal do svého rodného kraje. V roce 1886 se na pozvání přátel rozjel do jihovýchodních Čech. Našel tam krajinu širých rovin a obrovských rybníků s množstvím ryb a vodního ptactva. Tato krajina mu dala na čas zapomenout na jeho poraněnou duši. Usadil se nejprve ve vesnici Člunku u Jindřichova Hradce a potom v Třeboni. Začal pracovat na souboru obrazů jihočeských rybníků a tak vznikaly postupně obrazy, jejichž názvy odkazují na známá vodní díla: Lásenický rybník (je umístěn v Národní galerii v Praze), Kapří rybník u Třeboně a další. Zároveň vytvořil třetí ze svých vrcholných děl Údolí Doubravky za soumraku, 1886, který byl téhož roku vystaven na pařížském Salonu. Tím se splnila i ta část jeho přání, aby byl v Paříži na Salonu vystaven obraz s českou tematikou. V příštím roce pak namaloval obraz Paříž z Montmartru, 1887, určitou zvláštnost v tvorbě krajináře, který v něm zpracoval téma velkého města. V témže roce se u Chittussiho projevily první zdravotní potíže, způsobené zřejmě častými pobyty ve volné přírodě bez ohledu na počasí. Následující rok namaloval ještě nevelký obrázek jihočeských Prachatic, ale jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval…