Rodný dům Josefa Buršíka v Postřekově s pamětní deskou na kameni před ním s textem: „V tomto domě se 11.9.1911 narodil generál Josef Buršík, Hrdina SSSR, velitel tankových jednotek I. československého armádního sboru. Zemřel 30.6.2002 v Londýně. Čest jeho památce. Věnovala I. tanková rota aktivních záloh ČSL. LEGIÍ, obec Postřekov.“ Josef Buršík (11. září 1911, Postřekov - 30. června 2002, Northampton) byl český generálmajor, generál, velitel 2. praporu 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR, Hrdina Sovětského svazu politický vězeň, exulant a účastník zahraničního odboje. Narodil se 11. září 1911 v Prostřekově, okr. Domažlice a po absolvování 2 tříd nižší průmyslové školy v Plzni pracoval jako projektant a stavební asistent. V Plzni též v listopadu 1933 nastoupil základní vojenskou službu ve škole pro zdravotní poddůstojníky. Na jaře 1936 byl však propuštěn z armády na trvalou dovolenou a až do mobilizace v roce 1938 pracoval jako stavební dozor na výstavbě pohraničních opevnění. Po okupaci Československa byl nasazen na stavební práce v Německu, odkud se mu podařilo v červenci 1939 uprchnout a přejít hranice do Polska. Tam se v srpnu připojil k československé jednotce v Bronowicích, se kterou byl na počátku války zajat Rudou armádou a krátce internován v lágru pod správou sovětské NKVD. Na jaře 1940 vstoupil do Východní skupiny čs. armády v Orankách a později v Suzdalu, kde byl později vybrán za instruktora nově se tvořící československé vojenské jednotky v SSSR. V Buzuluku vstupuje do čs. jednotky a po absolvování poddůstojnického kurzu velí četě pod vedením kapitána Jaroše (hrdina SSSR - posmrtně). Dne 8. února 1942 byl v Buzuluku povýšen do hodnosti desátníka a poté, co absolvoval školu velitelů čet, byl vyslán do speciálního výsadkového kurzu pro zvláštní skupiny pro nasazení na území Protektorátu Čechy a Morava. Vzhledem k situaci na frontě však byla tato mise zrušena a výcvik tím předčasně ukončen. V hodnosti rotmistra byl v lednu 1943 jako velitel 3. čety 1. roty 1. čs. samostatného polního praporu vyslán na frontu, kde počátkem března 1943 prodělal bojový křest u Sokolova. Za statečnost v boji byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Řádem Rudé hvězdy a povýšen do důstojnické hodnosti. Oženil se s příslušnicí čsl. jednotky Natašou Petruščákovou, ale manželství bylo po válce rozvedeno. Když se v Novochopersku začala v létě 1943 formovat 1. čs. samostatná brigáda, byl jmenován do funkce velitele roty středních tanků T-34. Se svojí rotou se pak zúčastnil osvobozování Kyjeva a jako jeden z prvních se probíjí do jeho centra, za které mu byl udělen druhý Československý válečný kříž 1939 a společně s R. Tesaříkem a A. Sochorem obdržel v prosinci 1943 Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR. Od února 1944 pak v hodnosti poručíka velel tankovému kurzu brigády a v červnu 1944 se stal velitelem 2. praporu nově vytvořené 1. čs. samost. tankové brigády. V této funkci prošel bojovými operacemi na Dukle a ve Slezsku. Svoji bojovou cestu zakončil v hodnosti kapitána v březnu 1945 na Ostravsku. Po skončení bojů v květnu 1945 se jako štábní kapitán stal velitelem tankové brigády ve Vysokém Mýtě a na Těšínsku. Na podzim téhož roku byl vyslán na Vojenskou akademii tankových a mechanizovaných vojsk do Moskvy, ale pro nález tuberkulózy se musel vrátit a nastoupit léčbu. Poté se již jako důstojník z povolání na jaře 1946 vrátil k 1. tankové brigádě ve Vysokém Mýtě jako zástupce velitele. Podruhé se oženil s N. Havrlantovou, se kterou měl dvě dcery. V následujících letech vystřídal několik funkcí u tankového vojska na Moravě, než byl v dubnu 1948 donucen ze zdravotních důvodů armádu trvale opustit. V té době již byl pro své protikomunistické postoje sledován vojenskou kontrarozvědkou a po řízené provokaci byl v listopadu 1949 zatčen a uvězněn. V prosinci téhož roku byl pak za vykonstruovaná obvinění odsouzen nejprve na 10 let, ztrátě půlky majetku a odebrání všech vyznamenání kromě Hrdiny Sovětského svazu. Za drzost odvolání se proti rozsudku, je potrestán čtyřmi lety vězení navíc... Po zhoršení zdravotního stavu ve vězení Mírov, byl umístěn ve Vojenské nemocnici v Olomouci, odkud se mu podařilo s pomocí přátel a rodiny uprchnout do zahraničí. S manželkou se mu daří útěk do Bavorska, ale své dvě dcery uvidí až v roce 1963. Jeho jméno, fotografie i zmínky o něm jsou v ČSSR vymazány, jakoby nikdy neexistoval. V Německu se podrobil léčbě a pak pracuje v Americkém fondu pomoci československým uprchlíkům. V roce 1955 se stěhuje do Anglie. Píše paměti, které publikuje v knize „Nelituj oběti“. Tam poté pracoval jako projektant a zapojil se do činnosti exilových organizací. V srpnu 1968 na protest proti okupaci své země armádami Varšavské smlouvy vrátil všechna sovětská vyznamenání na ambasádě SSSR v Londýně. Přes chronickou tuberkulózu se dožívá pádu komunismu v roce 1989, své rehabilitace v roce 1990 a povýšení - je plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora. Když ho 30. června 2002 v britském Northamptonu pohřbívají, má na sobě uniformu s hodností generálmajora a na hrudi řád Milana Rastislava Štefánika. V roce 2005 je mu posmrtně udělen řád Bílého lva. Jeho motto bylo: „Každý z nás, účastníků národního odboje proti nacismu, měl stejný cíl: nedopustit, aby zvítězil nacismus, a přičinit se, aby naše republika byla co nejdříve osvobozena. A naprostá většina z nás byla také toho názoru, že nesmíme dopustit, aby bylo po osvobození nastoleno takové politické zřízení, jaké jsme poznali v Sovětském svazu. Přísahal jsem, že doma nebudu mlčet o tom, jak nelidské je komunistické zřízení, v zemi, kde zítra již znamená včera". Je nositel vyznamenání: Československý válečný kříž - za statečnost v boji, Řád Rudé hvězdy - za statečnost v bojích u Sokolova, Hrdina Sovětského svazu - za hrdinství při osvobozování Kyjeva, Leninův řád - za hrdinství při osvobozování Kyjeva, Sokolovská pamětní medaile, Řád Milana Rastislava Štefánika, Řád Bílého lva - za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost (in memoriam).
typ: chata
lokalita: špičácko
obec: Hamry
kapacita ubytování: 30
cena ubytování: od 390 Kč
